Dějiny národa Českého - KONEC NADĚJÍM - OKUPACE ČESKOSLOVENSKA 1968

  Letos to bude 53 let od chvíle, co naši zem napadla vojska "spřátelených zemí".
Dne 20. srpna 1968 začalo jednat předsednictvo ÚV KSČ. V. Biľak, E. Rigo, A Kapek, J. Piler a A.Indra se pokusili využít situace ke změně politického kurzu, protože byli nepochybně informováni o vpádu vojsk Varšavského paktu dislokovaných většinou na Ukrajině (s výjimkou Rumunska, z Východního bloku nedorazily ještě armády Albánie a Jugoslávie), který začal týž den v pozdních večerních hodinách. Druhého dne 21. srpna 1968 se na československém území nacházelo přibližně 750 tisíc cizích vojáků a na 6 tisíc tanku, většinou ze Sovětského svazu. 

  Představitelé KSČ Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel, Šimon a Špaček byli odvlečeni na sovětské území. Přestože na ozbrojený boj nebylo ani pomyšlení, odpor proti okupaci sovětské vedení zaskočilo. Manifestace, stávky, náhradní rozhlasové vysílání a další akce neustávaly. Objevilo se i velké množství tiskovin, plakátů a nápisů vyjadřujících nesouhlas s okupací a zároveň s podporou vedení státu.

  Zkrachoval pokus o zřízení kolaborantské " dělnicko-rolnické vlády", mimo jiné proto, že předsednictvo ÚV KSČ přehlasovalo v noci z 20. na 21.srpna 1968 kolaborantskou frakci a veřejně oznámilo, že invaze proběhla bez vědomí legitimních československých představitelů a odporuje všem normám mezinárodního práva. Smutným dokladem tohoto faktu byly desítky obětí z řad civilního obyvatelstva.

  Demokratický svět invazi do Československa odsoudil, byl jí nesporně zaskočen. Omezil se proto na neúčinné, třebaže upřímně míněné projevy solidarity. V Praze a také v Bratislavě mezitím vojska rozsévala velkou nenávist místního obyvatelstva. Lidé na ulicích hrdinsky hrozili na projíždějící tanky a někteří na ně házeli i kamení. Mezitím v Moskvě delegace vedená prezidentem ČSSR Ludvíkem Svobodou byla doplněna odvlečenými představiteli československé vlády na maximální počet.

  Československá delegace měla poměrně přesné informace o situaci doma, kde stále sílily projevy odporu proti srpnové okupaci. Věděla také o mimořádném sjezdu KSČ v Praze ve Vysočanech, který vznesl požadavek na stažení cizích vojsk. Přesto se tato delegace podřídila diktátu Brežněvova vedení a souhlasila s časově neomezenou přítomností sovětských vojsk na československém území. S výjimkou Františka Kriegla také všichni podepsali takzvaný moskevský protokol,  třebaže tak učinili pod velkým nátlakem samotného Leonida Brežněva. Žádný z nich později platnost svého podpisu nikdy nezpochybnil. 

  Po této události nastala v celém Československu takzvaná normalizace, která trvala až do listopadu 1989, kdy proběhla velká vlna oprávněné nenávisti nejen vůči KSČ, ale také vůči invazi ze srpna 1968. Chtěl bych vám tímto článkem připomenout tuto smutnou událost, která se taktéž černým písmem zapsala do historie našeho státu. Ať mír zůstává s touto krajinou.