Dějiny národa Českého - KONEC SLÁVY PŘEMYSLOVSKÝCH ČECH

  Úvaha o konci vznešeného panovnického rodu pohledem dnešní odborné historie.

 Český stát dosáhl vrcholu hospodářského a kulturního rozmachu někdy na přelomu 13. a 14.století, tedy paradoxně právě ve chvíli, kdy přemyslovská dynastie vymřela po meči. Velmocenská expanzivní politika posledních Přemyslovců na královském stolci nakrátko zamířila na jih, a to zejména do rakouských zemí (Přemysl Otakar II.), později na severovýchd a jihovýchod. Dosažením koruny polské, ale i na krátkou dobu uherské, Přemyslovci podstatně zvýšili svou mezinárodní prestiž, žel Bohu ne na dlouho.

  Toto postavení středoevropské mocnosti velmi kontrastovalo se zastaralými formami pojetí panovnické moci českých králů. Jejich dosavadní politika nesměřovala ke spojení s ekonomicky silnou šlechtou a podceňovala rostoucí význam měst. Zejména za krále Přemysla Otakara II. Přes určité korektury za krále Václava I. (rozdělení dvou oblastí práva, obecného a přímého panováni tzv. dominium generale a dominium speciale) ustrnul i politický mechanismus vlády přemyslovských králů na staré praxi knížecích přemyslovských předků, kteří se považovali za jediné představitele státní moci, zatímco šlechta hrála roli pouhého vykonavatele jejich vůle.

  Tyto patriarchální představy o státě přetrvávali ve vědomí českých králů až do smutného konce této slavné dynastie. Přitom vývoj obou hlavních mocenských složek ve státě (královské a šlechtické) šel spíše proti sobě! Rozpor se dále prohluboval: územní expanze znamenala rozmach moci panovníka, překotný růst majetku předních šlechtických rodů znamenal růst moci feudálů. Avšak oprávněné nároky šlechty podílet se na moci odmítal panovník (zejména Přemysl Otakar II. a Václav II.) jako snahu o ukrojování královské moci. Zkrátka Přemyslovci neviděli, neslyšeli. Nebyli ochotni ani schopni chápat požadavky vysoké šlechty jako logický důsledek vývoje, jako zrcadelní skutečnosti, že feudálové mají na ekonomickém a mocenském vzestupu země lví podíl.

  Ačkoli hospodářské základy moci byly definitivně rozděleny, politická moc dále setrvávala v rukou krále. Mocenskopolitická sféra se tedy rozestoupila na dvě fronty reprezentované na jedné straně panovníkem, na straně druhé pak představiteli nejmocnějších šlechtických rodů, a to zejména Vítkovců. Toto rozštěpení vládnoucích vrstev nutně vedlo k politickému dualismu a růstu konfliktních situací. Mezi králem a šlechtou často docházelo ke stále prudším sporům viz. Václav I a jeho jediný žijící syn Přemysl Otakar II. Poslední spor s českou a moravskou šlechtou skolnčil likvidací posledního českého krále přemyslovké dynastie Václava III. v Olomouci vraždou. Konec vlády Přemyslovců byl patrně pro mocenskou šlechtu nevyhnutelný.