Dějiny národa Českého - MARKRABĚ MORAVSKÝ, BUDOUCÍ ŘÍMSKÝ CÍSAŘ A ČESKÝ KRÁL KAREL LUCEMBURSKÝ

  L.P. 1333 vyhledalo poselstvo české šlechty vedené Petrem z Rožmberka, Vilémem z Landštejna, a Jindřichem z Lipé ml. následníka trůnu prince Karla za jeho pobytu v Marenu a požádalo jej, aby se vrátil do Čech. K jednání došlo bez vědomí krále Jana Lucemburského, ten se však s tímto opomenutím své osobnosti elegantně vyrovnal a jmenoval svého syna Karla (budoucího císaře a krále Karla IV.) markrabětem moravským a vlastně neoficiálně mu svěřil správu Českého království.

  Princ Karel se ujal energicky, ale velmi obezřetně nového poslání. Prvním jeho úkolem byla restituce královského majetku a splácení dluhů Královské koruny. Ihned po příjezdu zahájil velkorysou přestavbu Pražského hradu. Z relativně slibně započatého díla jej na delší dobu vytrhly dobrodružné zahraniční akce jeho otce Jana Lucemburského, zvláště pokus o rozšíření držav. Po smrti Jindřicha Korutanského vyvstala otázka nástupnictví jak v Korutanech, tak v bohatém Tyrolsku. Král Jan Lucemburský vstoupil s nároky na toto území v zastoupení svého mladšího syna Jana Jindřicha, a jelikož se král léčil ze zranění, zasáhnout musel právě markrabě Karel.

  L.P. 1341 na jednání v Praze král Jan Lucemburský poprvé prohlásil Karla za svého právoplatného nástupce. Tehdy se také začaly rýsovat nové naděje na zlepšení pozice Lucemburků v říši. Vévodkyně Markéta Korutanská tehdy zapudila za ostudných okolností svého manžela a mladšího Karlova bratra Jana Jindřicha, brzy na to se provdala za Ludvíka, syna tehdejšího římského císaře Ludvíka Bavorského. A protože Ludvík držel císařskou hodnost bez souhlasu papeže Klimenta VI. (vlastním jménem Pierre Rogers de Rossiéres), což byl vlastně Karlův vychovávatel z mládí ve Francii, dal nový papež Klement VI. Ludvíka do tak zvané Říšské klatby. Markrabě Karel si na papeži vymohl zřízení arcibiskupství, a to L.P. 1344. Prvním arcibiskupem byl dosavadní pražský biskup Arnošt z Pardubic. A také současně probíhala jednání o Karlově kandidatuře na krále římského.

  Jakmile bylo dosaženo souhlasu kurfiřtů, vyzval je papež k sesazení Ludvíka Bavorského a k provedení nové volby. L.P. 1346 byl většinou hlasů zvolen králem římským mladý markrabě moravský Karel, který byl jako římský král korunován v Bonnu 26. listopadu L.P 1346. Karlův další vzestup pokračoval po smrti krále Jana. Tehdy již zcela slepý český král padl 26. srpna L.P. 1346 v bitvě u Kresčaku (CRÉCY), jedné z prvních bitev stoleté války mezi Francií a Anglií, po boku francouzského krále se zúčastnil i nový římský král a markrabě moravský Karel IV. Korunován na českého krále byl Karel IV. až 2. září. L.P. 1347. Do té doby stále ještě používal titul král svaté říše římské a markrabě moravský. Pokračování Karlova života se ještě vrátíme.

  O Janu Lucemburském napsal i kronikář Dalimil:

  Když poznali čeští páni ke svému hoři, že je Korutanský v ničem nepodpoří, soudili, že Eliška Přemyslovna vdaná má býti za hraběte Licmburka Jana, syna císařova.
Svěřili mu vládu a Jindřicha hnali z Prahy bez odkladů. Tomu králi, Bože, zachovati rač zdraví. Ať ho starost o lid nikdy neunaví, ať do svého sněmu české pány volá, aby rozkvetl zas kraj zničený zpola, aby mír v něm nastal a on dobyl slávy. Zemané jsou pevnou hrází panovníka, kdo je opomíjí, sám se trůnu zříká a ze země měl by se ctí odejít... Dalimil.