Dějiny národa Českého - NEOBVYKLÁ PODÍVANÁ V CHRÁMU SV. VÍTA - výročí
www.inadhled.cz
V předvečer bitvy.
Je sedmého listopadu dne 1620 a Praha se probouzí do všedního rána. Ve vzduchu je cítit velké napětí, které vyvolalo přesun válečných vojsk, a to zejména nekatolických pánů, která se v hodině odpolední střetly s vojsky katolických pánů, a tím pádem s císařem a králem Ferdinandem II. Štýrským u středočeského města Rakovníka.
V Praze je však toho dne cítit velké napětí. Někteří obyvatelé se stále ještě vzpamatovávají z hrůzy, jenž nedávno Prahu zastihla v podobě velké morové epidemie. Každý na sobě hledá černé skvrny, strach z nákazy se šíří nadále a nikdo si prakticky nepřipouští, že ani ne za 24. hodin se nedaleko letohrádku Hvězda na Bíle Hoře odehraje "šarvátka", která prakticky o osudu českého království rozhodne na staletí. V chrámu sv. Víta na Pražském hradu se ve večerních hodinách odehraje něco, co se dá jen těžko vysvětlit. Úkaz, o kterém se bude ještě dlouhá léta vyprávět. Co se vlastně v předvečer bitvy na Bílé Hoře v nedostavěném chrámu sv. Víta stalo?
Kolem 19. hodiny večerní se v katedrále rozsvítilo načervenalé světlo jpronikající temnými okny chrámu i ven. Katedrála v ten moment vypadala spíše jako gigantická lucerna, ve které se uvnitř uzamčeného chrámu odehrává mše svatá, která je ale bez lidí a jedinými účastníky jsou čeští zemští světci , kteří podle slov přihlížejících lidí klečí a ruce mají sepnuté k nebesům. Podivuhodnou mši celebruje svatý biskup Vojtěch ze starodávného rodu Slavníkovců. Silueta postavy hledí na ostatní zemské patrony sv. Václava, Ludmilu, Víta, Prokopa, Zikmunda, Jana Nepomuckého a blahoslavenou. Anežku Českou. Jak dlouho trvala podivuhodná mše již ze žádných venku stojících přihlížejících neuvádí, ale jediné, na čem se shodnou, byla poslední slova pronesenál patronem české země sv. Václavem, kde místo orebus (zůstaňme) zaznělo migremus (odejděme)
Těsně po mši vše dovršil úkaz viditelný byl Pražany i z velké dálky. Záře mající červenou barvu a nesloucí se od svatovítské věže až k návrší Bílé Hory. Na závěr se katedrála sv. Váta ponořila do tiché tmy podzimního večera a podle svědků se spustil silný mrznoucí déšť, který přetrval i v den následující, tedy 8. listopadu téhož roku. Dopoledne se pak odehrála dvouhodinová bitva, kde čeští a němečtí protestanští stavové podlehli katolickému vojsku císařské armády. Ještě téhož podvečeru, tedy 8. listopadu, pak Prahu útěkem opouští král Fridrich Falcký a osud české země zdá se být zpečetěn.
Jak jistě všichni víme, tak v celém království začala tuhá rekatolizace a město Praha bylo odstaveno na druhou kolej za Vídní. Nevím, jestli zemští světci skutečně poslechli sv. Václava a odešli nastálo, ale faktem je, že ani ne za 320 let se prakticky podobný úkaz odehrál znovu, jenže teď jen v plné režii nesmrtelného knížete a světce Václava ze vznešeného rodu Přemyslovců, kdy v kapli sv. Václava prosili za záchranu země i tehdejší prezident a v té době protestant Edvard Beneš a mnoho dalších. Na 51 let v chrámu sv. Víta nezaznělo Te Deum a chrám byl jen němým svědkem útlaku obyvatel České země ze strany dalších mocných šílenců. Nikdy již nedopusťme aby se něco takového odehrálo i dnes a do budoucna. Aby v chrámu páně zaznívalo jen krásné Te Deum.
