Dějiny národa Českého - OSVOBOZENÍ ČESKOSLOVENSKA 1945. ZABRÁNÍ PODKARPATSKÉ RUSI

  Osvobození Československa nebylo jen záležitostí vojenských operací spojenců a zejména Rudou armádou, ale i předmětem politického zájmu všech velmocí. Skutečnost, že v představách Josefa Stalina plní Rudá armáda v Československu nejen funkci osvobozující, nýbrž i politickou, byla jasně patrná již z jednání sovětských vojenských orgánů na území Podkarpatské Rusi, která byla součástí Československa. Stalin si vyložil slova prezidenta Beneše o ochotě uspořádat poměry na Podkarpatské Rusi na základě vůle obyvatelstva jako souhlas s anexí tohoto území Sovětským svazem. Sovětské vojenské orgány znemožnily na tomto území činnost vládnímu delegátu československé vlády ministru Němcovi, a také vojenskému generálu Haslovi.

  Množství lidí bylo zatčeno a odvlečeno do sovětských koncentračních táborů. Československá vláda se se situací na Podkarpatské Rusi i jejím odtržením od československého území musela chtě nechtě smířit. Vyžádala si pouze formální odložení jejího připojení k sovětské Ukrajině na dobu poválečnou, neboť se obávala precedentu porušení hranic předmnichovského Československa. Postoje československých politiků představitelů v záležitosti Podkarpatské Rusi ukázaly, jak se prohloubila závislost Československa na SSSR, což bylo velmi špatné znamení do budoucna.

  Podobně tomu bylo i na Slovensku, kde vystupovaly orgány sovětské armády proti zájmům československé vlády a v řadě případů zasahovaly do vnitřních záležitostí našeho státu. Sesazovaly a ustanovovaly národní výbory, často a nekompromisně zatýkaly a odvlékaly československé občany do sovětských táborů (gulagů). Situace na Slovensku byla ale komplikovaná tím, že se zde vlády ujala vláda Slovenská národní rada, která zbavila jakýchkoliv pravomocí vládního delegáta československé vlády a začala prosazovat program sociálních reforem vypracovaný komunistickou stranou Slovenska.

  V situaci, kdy pozice československé vlády v Londýně byla oslabena událostmi v Podkarpatské Rusi i na Slovensku, došlo v březnu 1945 v Moskvě k jednání o sestavení nové vlády s velkou účastí komunistů a přijetí jejich programu.

  Ale vrátíme se zpět k osvobození. Dne 5. května 1945 zachvátilo Prahu povstání. Pražští povstalci nedostatečně vyzbrojeni zejména těžkými zbraněmi odolávali náporu německých jednotek, které se pokoušely Prahu dobýt zpět, a marně volali americkou armádu, která 6. května vstoupila do Plzně. Americké velení mělo jasné instrukce, Prahu osvobodí Sovětská armáda. Dokonce uposlechl i generál Eisenhower.

  K záchraně Prahy před útočícími jednotkami SS přispěl velmi nečekaný spojenec v podobě vlasovců, ruských vojáků v německých uniformách, kteří se obrátili proti Němcům ve snaze domoci se přijetí do amerického zajetí. Jejich pomoc byla v kritických dnech povstání o to důležitější, že měli k dispozici hlavně těžké dělostřelectvo, tanky a chuť proti Němcům bojovat. Celé osvobození velké části Československa pak zůstalo na Sovětské armádě a jejich pomocníkům. Vlasovci se snažili především dostat z blízkosti sovětských vykonavatelů trestů, které je v případě zajetí Rudou armádou čekaly. Jejich dosavadní činnost byla totiž protisovětská. To jen pro objasnění jejich náhlé otočky. 

Na obrázku: Hřbitov Rudoarmějců padlých v květnu 1945 na Olšanském hřbitově.