Dějiny národa Českého - POBĚLOHORSKÉ ČESKÉ KRÁLOVSTVÍ
www.inadhled.live Autor: Aleš Hroník
Bílá Hora se stala trvalým traumatem našeho národa v první polovině 17. stol. Samotná prohraná bitva představovala totiž zanedbatelnou maličkost proti tomu, co vše následovalo potom. Cíl stavovského odboje, projekt jakýchsi spojených zemí rakousko-česko-uherských, které měly sehrát klíčovou roli středoevropské protestantské velmoci, se ocitla v troskách. Na jejím pádu pak byla naopak zbudována říše katolického habsburského vítěze.
Království české se stalo pro Habsburky dědičným jak po meči tak po přeslici. Pravomoc českých a moravských stavů byla hodně omezena, a to zejména vítězným Ferdinandem II. V rychlém sledu za sebou se dostavilo několik konfiskačních vln nemajících dosud v našich dějinách obdoby. Města byla zdecimována a hrubě rozkradena. Němčina se stala na čtyři století úředním jazykem. A to nejstrašnější, začala vlna masové migrace hlavně duchovních elit národa.
Časy po Bílé Hoře byly smutnější, než se čekalo. Ferdinand II. se choval k české zemi jako vykořisťovatel. Tresty, konfiskace, pokuty, to vše pocítila hlavně protestanská elita, šlechtici a rytířstvo, které ostatně bylo chudé už před povstáním, bylo utlačováno tím více. Nebylo z čeho platit vojenské posádky, a tak se z některých i císařských vojáků stala elita lupičských band. Doslova nechutně se předvedla katolická církev, a to tím, že z mnoha chrámů byly vyházeny mrtvoly protestanských kněží přímo na ulici. Jezuité ihned po svém návratu vymazali z českého kalendáře svátek mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského.
Důkladnou a přímo nechutnou očistu prodělal i pražský Týnský chrám. Jezuité v něm vykopali i někdejšího arcibiskupa za vlády Jiřího z Poděbrad Jana z Rokycan a náhrobní kámen roztloukli. Jak nechutný to byl čin nám podal učitel národa Komenský. Kromě Jezuitů se do země vrátily další mniši, především kapucíni a premonstráti. Nakonec Ferdinand II v Praze ustanovil moc absolutistickou. Začalo nejhorší období v našich dějinách.
