Dějiny národa Českého - POLYXENA Z LOBKOVIC Díl čtvrtý a závěrečný
www.inadhled.cz Autor: Aleš Hroník
Drahocenný dar - Jezulátko
Žena, která sice nikdy neoblékala královský nebo císařský šat, ale i tak se stala slavnou a váženou dámou své doby. Ano, Polyxena z Perštejna a Lobkovic.
Porážka povstaleckého vojska v bitvě na Bílé hoře dne 8. listopadu LP 1620 znamenala pro Polyxenu z Lobkovic další mezník v jejím životě. Vše, o co předešlými konfiskacemi Lobkovicové přišli, se jim vrátilo. A nejen majetky. Majetky se opět konfiskovaly - tentokrát poraženým protestantům. A Polyxena je posléze za pakatel začala skupovat a rozšiřovat své panství a državy spolu se svým manželem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. V bohatství se jim mohl rovnat snad je Albrecht z Valdštejna či Trčkové z Lípy.
Polyxena během pobělohorské konfiskaci projevila neobvyklý obchodnický talent, Na druhou stranu jako česká patriotka těžce nesla, kolik cizáků se v Českém království začalo usazovat, a proto začala přímluvami i vlivnými styky pomáhat mnohým starobylým českým a moravským rodům postiženým perzekucí.
Když LP 1628 Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic na následky zánětu ledvin zemřel, její hvězda začala pomalu, ale jistě zapadat. Jeho movitý i nemovitý majetek zdědila Polyxena, ale později ke stáru jej přenechala svému synovi Václavu Eusebiovi. Poté, co již podruhé ovdověla, darovala kostelu Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně vzácnou relikvii-sošku Jezulátka, o kterou měli pečovat členové řádu bosých karmelitánů žijící v sousedním klášteře.
Světoznámé pražské jezulátko dostala údajně Polyxena jako svatební dar. Pochází ze Španělska a šatičky mu šila i sama Marie Terezie a barvy jednotlivých šatiček mají svůj význam.. Kolik jich vlastně Jezulátko má, to se můžete dozvědět a podívat v muzeu kostela Panny Marie Vítězné.Od té doby se započal staletý kult pražského Jezulátka, který se posléze rozšířil i do okolních křesťanských zemí.
Dnes se k němu přichází modlit, nebo spíše prosit, denně stovky poutníků z celého světa. Polyxena se svým neobyčejným darem zasloužila o tvorbu kultu, který přetrval dlouhá staletí. Tvrdí se, že poté, co karmelitánům darovala sošku Jezulátka, odešla Polyxena do ústraní na svůj zámek v Roudnici. Ale to patrně není zcela pravda, jelikož se i nadále věnovala dohledu nad správou svého majetku.
Až teprve poté, co Polyxena z Lobkovic předala veškerý majetek synovi, stáhla se do ústraní. Vždyť ji bylo přes sedmdesát let a byla již vážně nemocná. Ještě nějakou dobu se věnovala charitě, ráda sbírala svaté ostatky, a finančně podporovala katolickou církev. Stále více času trávila v modlitbách, neboť tušila, že se blíží její konec.
Dne 19. května LP 1642 v dopoledních hodinách požádala o poslední pomazání, od této chvíle již s nikým nekomunikovala. Jako by ztratila řeč. Smířená se svým odchodem dne 24. května LP 1642 kolem desáté hodiny dopoledne Polyxena z Pernštejna a Lobkovic vydechla naposledy. Dne 7. června LP 1642 byly její ostatky převezeny ze svatovítské katedrály do jejího milovaného kostela sv. Václava v Roudnici, kde byla pochována po boku svého druhého manžela Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic.
Vždy, když se člověk prochází po staré Praze, a zastaví se v pražském kostele Panny Marie Vítězné u sošky Jezulátka, měl by si vzpomenout na vzácnou paní Polyxenu z Lobkovic, která předběhla čas ve kterém žila.
