Dějiny národa Českého - Posvícení

   Za starých časů se posvícení slavilo v každé farnosti. Býval to jeden z nejoblíbenějších svátků prostého lidu, který tak zároveň oslavil ukončení polních prací. Jak už sám název napovídá, Posvícení byla výroční slavnost, která se slavila v neděli před, nebo po svátku světce, jemuž byl zasvěcen místní kostel.

  Díky těmto slavnostem, které se konaly v každé farnosti jinak, trpěla pracovní morálka. Císař Josef II. proto oslavy sjednotil v celé zemi a roku 1787 vydal nařízení slavit posvícení v jeden čas. Termín stanovil na neděli po svátku svatého Havla. Poslušní poddaní přijali toto nařízení velice nadšeně. Od té doby slavili třetí neděli v říjnu tzv ,,císařské hody" nebo také ,,Havelské posvícení". A mimo nich i dál svoje místní posvícení tzv ,,naše posvícení". Posvícení v Čechách a hody na Moravě se tedy slavily na podzim, kdy už byl nový mák do buchet, zásoby vajec a čerstvé mouky, zralé švestky nejen na povidla a vykrmené husy na pekáč. Zkrátka ideální čas na návštěvu příbuzných a přátel.

  Jak bývalo zvykem, taková sláva už začala přípravami několik dnů předem. Čistilo a gruntovala se stavení i dvůr. Zároveň se v tuto dobu konalo mnoho zásnub a uzavíralo plno sňatků. Dva dny před posvícením, tedy v pátek se zabíjela kuřata, kachny a husy, aby bylo dostatek masa. Také se pekly koláčky zvané ,,zváče". Ty se roznášely jako pozvání ke slavnostnímu stolu. Obecně platilo, že: čím víc hostů, tím větší pocta hospodyni.V tu dobu ani chasníci nezaháleli. Stavěli na návsi vysokou rovnou posvícenskou májku, bohatě zdobenou pentlemi - jako svědka a strážce nadcházejícího veselí.

  V neděli zahajoval posvícení slavnostní oběd, který se podával po slavnostní mši, zpravidla kolem druhé hodiny po poledni a nesmělo na něm nic chybět. U stolu se probíralo vše, co se za uplynulý rok událo. Úroda, dobytek, svatby, křtiny....pohřby. Po obědě se šlo opět do kostela na požehnání a sotva se ozvala hudba z hospody, nebo z prostranství, kde byla umístěna májka - strážce. Nejdůležitějším symbolem posvícení byla dobře vykrmená husa. Ta musela mít hodně sádla a aby měla sádlo krásně žluté, dostávala kukuřici. Při zabíjení nesměl nikdo husu litovat, mělo se za to, že by se dlouho trápila.

  A na závěr říkadlo ze Slovácka : ,,Škoda, že to posvícení aspoň třikrát za rok není ! "