Dějiny národa Českého - POVĚST O KRÁLI JEČMÍNKOVI

  Kde se vzal král Ječmínek?

  Prameny města Chropyně, odkud legenda pochází, vypráví toto. První zmínka o Chropyni pochází z roku 1261. Tehdejší osadu získal cisterciácký klášter Smilheim ve Vizovicích a často ji pak pronajímal. Na jedno století se v ní usadili i Ludanicové z Uher a s nimi mohla přijít do Chropyně i pověst o Ječmínkovi. Byla dokonce spojována s první vládnoucí dynastií v Uhrách – Arpádovci. Maďarské slovo „arpá“ znamená ječmen a zakladatel tohoto rodu se údajně v ječmenném poli narodil.

  Právě v Chropyni žil podle pověsti bohatý a udatný rytíř. Poddaní ho milovali pro jeho spravedlnost a skromnost. Když byl ale povýšen na moravského markraběte, začal se měnit k horšímu: liboval si v nákladných a okázalých radovánkách a nedbal výhrad manželky, která se mu snažila hýření rozmluvit. Jednoho dne mu zase vytýkala, že kvůli získání dalších peněz na své radovánky uvalil na poddané další daně. Rozčílenému manželovi došla trpělivost a – v té době již těhotnou – ji nechal vyhnat ze zámku. Žena se před rozzlobeným mužem skryla v poli, kde porodila chlapce. Lidé ji našli, vzali k sobě domů a na památku toho, že se chlapec narodil v ječmeni, ho pojmenovali Ječmínek.

  Rytíř sice později prohlédl, že chyboval, a nechal ženu se synkem hledat, ale jako by se po nich slehla zem.Dozvěděl se, že nedaleko v lesích žije mnich a vydal se za ním. Ten mu ale řekl : ,,Pro své hříchy a viny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě klnou, jemu budou žehnati. Věz, že ho nenajdeš, ani neuvidíš. Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejhůř sklíčena svými nepřáteli. Až se bude zdáti, že nastává zhouba jejímu lidu, tenkrát přijde Ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátele a osvobodí Moravu od cizího jařma. Ale ty jdi a čiň pokání!“

 Zdrcen na mysli vrátil se kníže na svůj hrad. Poznal svou vinu, svědomí ho soužilo a touha po manželce a dítěti ho mučila. Jako mrak chodil hradem; lidem se vyhýbal, samotu hledal, až pojednou si sezval zase dvořany, hosty a hýřil. Ale veselý ryk cizích ho neutěšil. Naráz nechal tabule, nechal hostů a bez klidu těkal za noci síněmi, nádvořím, až zoufaje, skočil v bezednou studni hradskou.

  Jiná verze pověsti říká, že markrabě upadal do tesknoty a často sám sedával v jídelním sále. Jednou z té samoty utekl do okolních lesů a od té doby po něm není ani vidu, ani slechu. Pouze v jídelní síni je dosud prostřen stůl a čeká na návrat markraběcí rodiny.

  Ať to bylo jak chtělo, proroctví starého mnicha se donesla až k chudému lidu, a ti v bláhovém duchu věřili, že tajně chodí mezi nimi a ty nejubožejší utěšuje. Přicházel znenadání (byl prý prostředního věku a postavy dosti vysoké), v plášti z modravého sukna, s čepicí na hlavě, v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. A ty se svítily vždycky jako zrcadlo, třebaže pršelo, jen se lilo. A sám byl za deště také suchý, na plášti, na čepici ani krůpěje. To ho ten plášť tak chránil, že nezmokl a také jinak že nemusil spáti, ani jísti a ani píti, a že žádný ho neviděl, leda ten, kterého chtěl, aby ho viděl.

Takto praví legenda.