Dějiny národa Českého - PRAŽSKÁ VODÁRNA Z DOBY JAGELLONSKÉ
www.inadhled.live Autor: Aleš Hroník
Dodnes tato gotická stavba zdobí naše hlavní město a vltavské nábřeží, ční z vody v sousedství Mánesa, někdejších Novoměstských mlýnů. Ještě v době krále Jiřího z Poděbrad užívali Pražané vodu z veřejných a soukromých studní, potřebný zbytek se dovážel z řeky ve voznicích. Kolem LP 1500 měla Praha už tři vodárny. Staroměstskou při mlýnech z Karlova mostu z roku 1456, malostranskou z roku 1489 a Štikovou na Starém Městě z roku 1477.
V první podobě se vodárenské věže roubily ze dřeva, jenže to se neosvědčilo. Tak se nakonec král Vladislav Jagellonský rozhodl postavit novou kamennou vodárnu. A jak král říkával, "ta vydrží věky", a vlastně měl pravdu.
Technické zařízení starých vodáren bylo velmi prosté. Vodní kolo, které se točilo v náhonu po boku věže, pohánělo vodárenský stroj uvnitř, vlastně pumpu vytlačující vodu do obrovitého kotle v podkroví věže. Odtud pak voda vtékala do trub a samospádem mířila dubovými nebo hliněnými rourami několika hlavních řadů do veřejných kašen. Taktéž do soukromých draze placených stojanů. Privátní tok vody přišel cca na 30 až 50 grošů ročně. V přízemku vodárenské věže bývalo otevřené velké ohniště, na němž se v zimě topilo, aby trubky nezamrzly. Jako tepelná izolace potrubí se užívalo opravdu hnoje, slámy či lesního mechu.
Samotný provoz celého zařízení měl na starosti obecný rúrař nebo rourník a jeho pomocníci. Placený byl velmi dobře. Pro nás zní až neuvěřitelné, že voda z Vltavy i z jiných řek byla pitná a nijak se neupravovala, leda sedimentací. Přitom naši předkové byli na vodu hákliví, považovali ji právem za klenot a Boží dar. Vodárna, kolem které denně dnes projíždí stovky aut, bude patrně opravdu, jak řekl král Vladislav Jagellonský, věčná.
