Dějiny národa Českého - PROPADLI ALCHYMII

  Dějiny alchymie hýří nekontrolovatelnými zprávami o divech, které dnes člověk přijímá s naprostou skepsí. Současně však s otázkou na rtech, jak mohli vzdělanci typu Rudolfa II. či Viléma z Rožmberka tak netakticky věřit? Co to vlastně bylo za posedlost, jenž jim velela investovat do výzkumu pochybné hodnoty a vesměs nulových výsledků?

  Rožmberk prý utopil v alchymii ( jeho laboratoře pracovaly v Třeboni, Prachaticích a na Krumlově ) třista tisíc zlatých. Výdaje Rudolfovy byly zřejmě vyšší, ale bohužel je neznáme, protože císař proinvestované sumy raději tajil. Z čeho pramenila obecně rozšířená důvěra v alchymii? Bylo tu více faktorů.

  Především tu byla přítomná příslovečná magická atmosféra doby plná nebeských znamení. Letáky a noviny chrlily samé neuvěřitelné zprávy. Tak třeba slovutný doktor Gall, lékař Rudolfova prastrýce Karla V., prý již dlouho předtím objevil dávno hledanou vodu života nebo alespoň její pramen. Díky užívání tohoto elixíru se Gall údajně dožil 129 let.

  Jinou senzací na sklonku 16 .století byly kameny (bezoáry) chránící před všemi druhy jedů. Dokonce i císař Rudolf na magický kámen věřil, za drahé peníze si je kupoval a ukládal do sbírek na Pražském hradě. Evropské duchovní klima bylo prostě pro konání divů velmi příznivé a vzbuzovalo klamné naděje. Paracelus se třeba zabýval problematikou stvoření homunkula-umělého člověka a umělé ženy. V podstatě jen předstihl dobu.

  Konstruktéři a matematici té doby hledali cestu k věčnému pohybu bez energetické potřeby a pokoušeli se o sestrojení perpetum mobile. Kámen mudrců, transmutace prvků, to všechno byly otázky, které se nedostatečnému poznání jevily jako řešitelné. 

  A byl tu další faktor: děravým poznáním se jak myši škvírou protáhli šarlatáni a zmocnili se některých pozic v rodící se vědě. Jejich velká rafinovanost se skryla do černokněžnického hávu. Největší prostor jim poskytovala právě jejich tajemná alchymie. Tak třeba proslulý magistr Edward Kelley dokázal před zraky samotného císaře Rudolfa II. s pomocí jakési tinktury proměnit rtuť na zlato. Jak to udělal? Nevím, ale nepochybně šlo o eskamotérství.

  Jiní šarlatáni získávali zlato některým z těchto způsobů: Používali kelímky se zdvojeným dnem, například z vosku, pod nimiž ukryli zlatý prach. A tak bych mohl psát donekonečna. Patrně největším milovníkem alchymie byl pravdu císař Rudolf II., který se také, a to značnou měrou, pro vědu zadlužil. Bohužel, nikdy mu to nic nepřineslo.

Na obrázcích: Magistr Kelley a alchymistická dílna.