Dějiny národa Českého - REBÉLIE CHODŮ - Díl první
¨www.unadhled.cz Autor: Aleš Hroník
Historie Chodů
Rebélie Chodů proti svobodnému pánu Wolfu Maxmiliánovi Lamingenu (Lomikar) dobře sepsal ve svém románu Psohlavci Alois Jirásek. Jak se ale odehrál příběh kdysi slavného a na Chodsku váženého Jana Sladkého doopravdy? Chodové byli označováni jako královští poddaní příslušející k hradům Domažlice, Tachova a Přimdy. Měli za úkol střežit zemskou hranici, která v Českém lese neprobíhala středem hvozdů, ale po jeho západním okraji, a byla tedy snadno porušitelná. V době války pak chodští sedláci budovali záseky na stezkách procházejících hvozdem, aby nepříteli zabránili v proniknutí do České země a snad i odráželi zejména německé vpády na české území.
Za tyto služby od králů a císařů obdrželi řadu výsad a privilegií, kterým se výrazně odlišovali od jiných poddanských měst vesnic na území Českého království. Podle dochované listiny českého krále Jana Lucemburského z roku 1325 mohli na soudech úžívat práva města Domažlice. Později Chodové získali rychtu, vlastní chodský soud složený ze zástupců jedenácti chodských vesnic, jenž měl rozsáhlé pravomoci. Chodský soud takto ustanovený mohl např. propouštět z poddanství a přijímat nové usedlíky do chodských vesnic. Jejich folklór byl v naši zemi ojedinělí, Dále také Chodové mohli vykonávat veškerá řemesla, dávat děti do učení a byli osvobozeni od cel a daní. Měli neomezená práva v lovu zvěře na svém území.
Chodové se v Českých dějinách proslavili v hlídání hranic, ale zejména rebelií proti vrchnosti, svobodném pánovi Laminegenovi, kterého možná hanlivě přezdívali "Lomikar". Otec Wolfa Maxmiliána Wolf Vilém si získal vděčnost císaře a krále Ferdinanda II. jako přísedící hrdelního a apelačního soudu, jenž po porážce stavovského povstání poslal v roce 1621 na smrt 27. českých pánů. Za tuto proradnou službu obdržel do zprávy oblast chodských vesnic na Domažlicku a později dosáhl i toho, že mu je císař nakonec dědičně prodal.
Chodové tím pádem definitivně přestali být poddanými českého panovníka a přišli o svá veškerá práva, která jim udělil nejen Jan Lucemburský, ale také např. císař Karel IV. nebo Jiří z Poděbrad. Odvolali se tedy proto k nejvyššímu soudu království Českého do Prahy, kde ale jejich požadavky nakonec smetl soud přímo ze stolu. Na počátku roku 1668 jim nakonec císař Leopold I. Habsburský odňal veškerá práva a dal za pravdu Wolfu Maxmiliánovi Lamingenu...Konec prvního dílu
