Dějiny národa Českého - RUDOLF II. HABSBURSKÝ

Rudolfínská Praha

  Jeden z nejpozoruhodnějších panovníků českých dějin, římský císař, český a uherský král Rudolf II. se narodil 18.července. L.P. 1552 ve Vídni jako nejstarší syn císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Prvních jedenáct let života trávil Rudolf ve Vídni, a pak byl spolu se svými třemi bratry vychováván přísně katolicky na dvoře svého strýce, španělského krále Filipa II. Rudolf byl ještě za života svého otce L.P. 1572 korunován na uherského krále, o tři roky později L.P. 1575 následovala korunovace na krále českého a téhož roku byl jednohlasně zvolen a korunován římskoněmeckým králem. Po smrti Maxmiliána L.P. 1576 se ujal vlády i jako císař.

  Historie ho sice označuje za velmi vzdělaného panovníka, nicméně podivína. Zarážející na něm bylo, že se nikdy neoženil a dokonce podle tvrzení kronikářů té doby měl výslovný odpor k manželskému sňatku. Katastrofou pro něj skončily i námluvy se svou sestřenicí Marii Medicejskou, nebo Markétou Savojskou. Rudolf II. postupně veškeré jednání o svatbě odkládal, vymlouval se údajně na své nemoce a vyloženě zahořkl ke svým příbuzným. Přesto císař Rudolf II. nezůstal sám, jeho milenkou byla dcera dvorního antikváře Jakuba Strady, Kateřina Stradová. Podle legend se dokonce právě s Kateřinou Stradovou tajně oženil, a Stradová mu porodila dohromady šest dětí, které sám uznal za levobočky, a jak bylo v habsburském rodu zvykem, obdařil je přídomkem d Austria. Nejstarší byl šílenec a vrah Julius Caesar, který byl nakonec zabit pro svou krutou povahu v Českém Krumlově.

  Rudolf II. byl často také podezírán z duševního onemocnění. Jistě se to projevovalo v jeho doslova sběratelské vášni, magií, zaujetím pro alchymii a okultní vědu. Přišly první známky psychických potíží, navenek se projevujících zádumčivostí a návalem vzteku.

  L.P 1583 přenesl natrvalo své sídlo z Vídně do Prahy a nastává období české metropole, která se zhruba na čtvrt století stala kulturním a politickým centrem Evropy a získala přívlastek "zlatá". Na Rudolfově dvoře působili například malíři Bartolomeo Spranger, Guiseppe Arcimbaldo, Hans von Aachen, dále sochaři jako Adrian de Vries, Alessandro Abondio, astronomové, astrologové, jako slavný Dán Tycho Brahe nebo Johanes Kepler a Tadeáš Hájek z Hájku, či lékař a slavný anatom Jan Jesenius, krátce v Praze pobýval i matematik a mystik John Dee a jeho druh pro vědu, šarlatán a podvodník Edward Kelley. Na druhou stranu lze tedy asi těžko považovat Rudolfa II. za pomatence, když se v Praze objevovala taková plejáda osobností té doby.

  Rudolfova značná psychická labilita se brzy projevila i v jeho politickém rozhodování. Jeden příklad za všechny: Rudolf II. souhlasil s tím, aby do Prahy byli povoláni kapucíni v čele s energetickým misionářem a bojovníkem s náboženskou herezí Vavřincem z Brindisi. Jakmile však dorazili, odmítl se s nimi vůbec setkat a nařídil jim, aby okamžitě opustili Prahu. Toto císařovo chování vůči kapucínům popudilo i slavného astronoma Brahe. Stačilo jedno sezení s císařem a Rudolf nařídil kapucínům aby v Čechách zůstali. Tuto část bych zakončil událostí která se měla odehrát na Pražském hradě: Císař se dokonce sám chtěl podrobit exorcismu, tedy vymítání satana, ale na naléhání dvorního lékaře Johana Pistoriuse se nakonec tato šarlatánská magie nekonala a Rudolf se více uzavřel sám do sebe.

  Na obrázku  korunní princ Rudolf II. Habsburský v 15 letech.

  Troska na trůně

  Uzavřenost a podezíravost se u císaře Rudolfa II. prohlubovala, žádný z Habsburků mu příliš k srdci nepřirostl. Snad jediný z nich, na kom mu záleželo, byl jeho nejmladší bratr Arnošt, s nímž byl společně vychováván na španělském dvoře Filipa II. Tento vyhlášený modní hejsek a vášnivý karbaník však zemře L.P. 1595 jako místodržící v Nizozemí. Naopak Matyáš neměl nikdy k Rudolfovi dobrý vztah, což samozřejmě platilo i naopak. Vrcholem všeho bylo, když se moravští šlechtici na zemském sněmu v Ivančicích poddaly právě Matyášovi. Matyáš okamžitě překročil se svou uherskou armádou hranice a ve Znojmě vydal manifest k obyvatelům zemí Koruny české. Odůvodňoval v něm svůj postup neschopností císařského bratra a zlou vůlí jeho rádců a prohlašoval, že hodlá chránit všechna privilegia a svobody habsburských zemí.
Napjatou situaci se pokusil ještě zachránit olomoucký biskup František Ditrichštejn. Bez otálení se vydal do Znojma, aby zabránil ozbrojenému konfliktu, což se prozatím podařilo. Avšak netrvalo dlouho a Matyáš vyrazil v čele své početné armády do Čech, ustrašený císař Rudolf II. pomýšlel na útěk z Prahy, dokonce se v zoufalství obrátil na saského kurfiřta Jana Jiřího s dotazem, zda by jemu a jeho dvoru poskytl azyl. Ten spíše ze soucitu souhlasil, ale spíše si uvědomoval že odmítnout nemůže, vždyť se jedná o císaře.

  Rudolf byl v zoufalé situaci, a dokonce se nesnažil před svým rádcem Filipem Langem skrývat pláč. V zoufalství pak začal sbírat po Čechách vojenskou hotovost. Česká šlechta však kupodivu stála při císaři. V jeho zastoupení svolal nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic do Prahy L.P. 1608 zemský sněm a dokonce se mu podařilo přemluvit zcela vyděšeného císaře Rudolfa II., aby před shromážděnými stavy promluvil, vždyť mnozí lidé v Čechách už ani nevěřili, že je císař vůbec naživu. Dokonce kolovaly pověsti, že místo něj sedí na Pražském hradě jakýsi panovníkův dvojník, snad obyčejný švec, nebo pekař.

  Není divu, že shromážděný dav strnul údivem, když se před nimi objevil pobledlý a roztřesený stařec. Rudolf usedl před davem na trůn a slabým hlasem pronesl jen několik málo německých vět, které kancléř Zděnek Lobkovic překládal do češtiny. Asi za půl hodiny se císař Rudolf II. omluvil, že se necítí zdráv a opustil zasedání sněmu. Tato událost měla možná za následek podepsání Rudolfova majestátu o svobodě náboženství. Čeští páni patrně správně usoudili, že císař je zcela v jejich režii a podepíše, co oni navrhnou. Dokonce se traduje že jeho vystoupení před lidem přítomné dojalo k slzám. Vůdce českých protestantů Václav Budovec z Budova ale sám osobně přesvědčil přítomné české nekatolické pány, aby zatím netrvali na požadavku náboženských svobod.

  Matyáš, když se dozvěděl že se k němu nepřidá česká šlechta, raději začal sám vyjednávat s císařem Rudolfem II. o smíru. A 25. června L.P. 1608 v libeňském zámečku, na dohled od Prahy podepsal s Rudolfem smír. Císař Rudolf II zároveň postoupil Matyášovi uherskou korunu a Moravu. Zbývala mu už jen císařská a česká koruna. Zcela vyčerpaný a znechucený císař chátral o to více. Na obrázku: Koruna císaře Rudolfa II. Habsburského.

  Poslední dny života slavného císaře.

  Rudolfův život a poslání císaře se začaly pomalu chýlit ke konci. Čeští nekatoličtí stavové nemínili císaře Rudolfa II. podporovat donekonečna. V lednu L.P. 1609 vystoupili na zemském sněmu s obnoveným požadavkem náboženské svobody a především čeští páni žádali legalizaci Jednoty bratrské, císařem postavené před sedmi lety mimo zákon. Rudolf II. se ještě snažil manévrovat, ale české stavy už proti němu verbovaly vojsko. Tváří v tvář nové válce Rudolf II. nakonec kapituloval a 12. července L.P. 1609 podepsal proslulý Majestát, tedy nejliberálnější náboženský zákon v celé tehdejší Evropě zajišťující svobodu náboženství nejen pro šlechtu, ale i obyvatelům měst a venkovským poddaným.

  Císař Rudolf II. však na své příkoří nezapomněl. Shodou okolností shromáždil jeho příbuzný, třiadvacetiletý tyrolský arcivévoda a pasovský biskup Leopold, který ovšem neměl ani kněžské, natož biskupské svěcení, zhruba patnáctitisícovou žoldnéřskou armádu na pomoc císaři proti českým nekatolickým stavům, o této válce jsem již psal, tak jen krátce. Leopold Pasovský nakonec díky budoucímu císaři Matyášovi válku prohrál a se svou armádou i díky penězům Petra Voka z Rožmberka odtáhl ze země.

  Rudolfovi díky této události zůstala už jen vlastně formálně císařská koruna. Uzavřel se do svých komnat, které mu byly laskavě na Pražském hradě ponechány, a takřka zcela vyčerpaný a nemocný nevycházel z Pražského hradu. Spíše se věnoval svým sbírkám, experimentoval v alchymistické laboratoři. Ale svůj boj s bratříčkem v žádném případě nechtěl vzdát. S pomocí svého již malého dvora udržoval kontakt s říšskými kurfiřty a snažil se zabránit tomu, aby byl Matyáš zvolen císařem. V dalších intrikách však Rudolfovi II. zabránila zákeřná nemoc a musel tak L.P. 1611 ulehnout, Podle antropologa Jiřího Zubka trpěl Rudolf II. plicní chorobou, která se patrně projevovala zvracením krve, velkým zánětem jater, vodnatelností a trombozou. Rudolf byl ale značně neukázněný pacient, bránil se podávání léků, a místo toho si sám připravoval dryáky. Všechny varovné rady lékařů, a hlavně doktora Jana Jesenského, odmítal s tvrzením, že podle svého horoskopu zemře na mozkovou mrtvici.

  Nemoc Rudolfa II. byla stále silnější, už nemohl vstát ani z postele, až 20. ledna L.P. 1612 císař zemřel. Jako oficiální příčinou smrti byla mnou uvedená vodnatelnost. Císař nepochybně trpěl dnou, což se ve starším věku projevovalo potížemi při chůzi, a to nejen do schodů. Císařův komorník a přítel Desiderius Prokovský se sice pokusil císařovu smrt utajit, ale nepodařilo se mu to a zpráva o Rudolfově smrti se díky hraběti Kinskému rozletěla po Praze. Ještě téhož dne lékaři v čele s Jesenským nebožtíkovo tělo pitvali, jeho mrtvola byla pak nabalzámována a na Matyášův příkaz vystavena na neuvěřitelné dlouhou dobu, od 8. února do 1. října, v kostele všech svatých na Pražském hradě. Při velmi tichém pohřbu pak dokonce samotný Matyáš pomáhal nést olověnou bratrovu rakev do katedrály svatého Víta, kde byl Rudolf II. pohřben. Jak se zdá, až smrt staršího z nich přece jen nakonec oba bratry sblížila.

  Zpráva doktora Jana Jesenského jasně přiznala, že císař ke konci života propadl alkoholismu, a to byla jistě příčina jeho smrti, stejně jako u krále Václava IV. Rudolfovo srdce bylo vyňato a vystaveno zvlášť, dnes se nachází v kapucínské hrobce ve Vídni. Smutný konec nervově labilního, ale velmi vzdělaného císaře Rudolfa II., byl patrně základ pro budoucí stavovskou revoluci, kterou drsně vyřešil až jeho synovec Ferdinand II. Habsburský.

Na obrázku pod textem: Rudolf II. a pohřební roucho Rudolfa II. Habsburského.