Dějiny národa Českého - STARÉ POVĚSTI ČESKÉ - O PROPASTI MACOŠE

   V okolí Adamova je zvláštní kraj, zajímavý svými přírodními zvláštnostmi. Je tam veliká propast Macocha, uvnitř v zemi jsou pak rozsáhlé jeskyně, vyzdobené nádhernými krápníky. O propasti je i mnoho pověstí a bájí.Tak se vypravuje o vzniku jména propasti Macocha toto:

  Ve Vilímovicích žila prý kdysi dávno horníkova žena a ta měla dva hochy: Starší její nevlastní, byl jako buk: zdravý, veselý a čiperný, no radost se na něj dívat. Zato mladší její vlastní byl stále nemocný, bledý jako smrtka, nic ho netěšilo. To ovšem matku hodně trápilo. Opatrovala hošíka jako oko v hlavě a byla by všecko obětovala, jen aby se uzdravil, ale nic nepomáhalo. Časem ji zamrzelo, že ten nevlastní je tak zdravý. Přesto se však starala i o něj a nikdy mu neublížila. 

  Až jednoho dne k ní přišla stará žena-kořenářka.. Prý se dozvěděla o nemoci hochově a jde ji poradit. Prohlédla nemocného, pokývla hlavou a řekla:,,Ach milá paní: tady bude těžká pomoc. Je sice jedna zázračná bylina v našich lesích, ta která zahání každou nemoc, ale tuto sotva zdolá, protože pravá příčina je ten nevlastní bratr. Dokud jemu bude tak svědčit, bude váš vlastní syn jen churavět. Kdyby ho nebylo, byl by váš hošík jako rybička, to mi věřte paní. Zkuste tedy tu bylinu, ale neví-nevím, a odešla.´´

  Do duše nešťastné ženy zasela nenávist k nevlastnímu synovi. Již na něj nemohla ani pohlédnout a v duši ji stále zněla slova kořenářky "kdyby jeho nebylo, syn váš bude zdraví jako rybička". A což kdyby se nevlastního syna nějak zbavila, blesklo ji hlavou. Jednoho rána vzala staršího nevlastního syna s sebou do lesa, aby jí pomohl hledat tu zázračnou bylinu. Zašla s ním až k velké propasti. Pod okrajem propasti si vyhlédla květinu a řekla: To je ta bylina, která uzdraví tvého bratra, pojď ji utrhnout! Nahneš se přes okraj, já tě podržím za ruku, tak abys nespadl. Poslušný chlapec klekl k propasti, jednu ruku svou podal matce a naklonil se nad propast. V tom okamžiku však matčina ruka povolila-a nešťastný chlapec se zřítil dolů do propasti.

  Macecha se hrůzou zachvěla, chytila hlavu do dlaní a rychle utíkala od místa svého hrozného zločinu. Bez dechu doběhla domů a sklesla na lůžko svého vlastního dítěte. Objímala ho a líbala jeho líce. Co to? Hošík se ale nehýbal. Čelo, tváře a ruce měl studené. Ó hrůza. Mrtev! Vyrazila ze sebe zoufalá matka. A skutečně její syn byl mrtev, stejně jako její nevlastní, kterého sama usmrtila. Běžela tedy matka i s dítětem v náručí k propasti a křičela. To vše zaslechli dělníci, vracející se z huti. Přiběhli k propasti, naslouchali-a uslyšeli dětský pláč. To plakal hošík, kterého odpoledne nevlastní matka pustila do propasti. Nespadl na dno, nýbrž na keř, vyrůstající na boku skály. Dělníci pospíchali pro žebřík a provazy, aby dítě zachránili. Když vytáhli hocha nahoru, nemohl rozčílením ani mluvit. Teprve za hodinu jim pověděl co se vlastně stalo. Lidé hrůzou strnuli, někteří tu macechu proklínali, jiní litovali. 

  A na věčnou památku onu propast nazvali Macocha.