Dějiny národa Českého - ŠTRAMBERK A POVĚST O UŠÍCH

  Na úpatí Bílé hory, výběžků Skalek, Zámeckého vrchu a Kotouče se choulí městečko Štramberk, jemuž vévodí majestátná věž Trůba. Ale tento kraj byl osídlen daleko před naším letopočtem. Na svazích nad dnešním náměstím se nalezly keramické úlomky a jiné důkazy o osídlení kopce. Někdy kolem 10.-11.století zde bylo vystavěno mnoho tvrzí, neboť tato oblast byla hranicí mezi českou a polskou říší a byla proto více než kterákoliv jiná část Moravy a Slezska vystavena nepřátelským pádům a pustošení.

  Prvním písemným dokladem o Štramberku je zakládající listina ze 4 prosince 1359, v níž moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský, bratr císaře římského a krále českého Karla IV., přikázal zpustošené podhradní město znovu vybudovat a opevnit a obdařil ho Olomouckým právem městským s mnoha výsadami. Právem tržním, soudním, hrdelním, šenkovním, cechovním a dalšími. Ačkoliv to bylo město poddané, nebyli Štramberští povinni robotou.

  V listině se praví, že město bylo založeno pod hradem k zajištění míru na severovýchodě Moravy proti domácím a cizím nepřátelům. Město obdrželo právo mílové, které mu zajišťovalo, že v okolí jedné míle okolo města nesměl nikdo provozovat řemesla, která byla provozována ve městě Štramberku (jedna míle = 8km). Mezi další práva uznaná městu patřilo právo várečné, které mu zajišťovalo možnost vařit pivo, právo prodávat maso a péci chleba. Každé úterý byl povolen týdenní trh. Městské právo stanovovalo v čele města rychtáře s dědičnou rychtou a konšely. Město bylo zproštěno všech platů a dávek markraběti.

  Od 15. století byla většina obyvatelstva včetně vrchnosti nekatolická, hlásila se nejvíce k víře českobratrské. V době pobělohorské (1624) se dostal Štramberk do vlastnictví jezuitů. Během třicetileté války bylo město a okolí několikrát zasaženo válečnými událostmi a zpustošeno. Olomoučtí jezuité se snažili vybudovat ve Štramberku centrum protireformačních snah. Byly proto zřízeny 2 kostely, Křížová cesta na Kotouč, Boží hrob v jeskyni Čertova díra a byla obnovena tradice štramberských poutí. To všechno se mělo stát také impulzem k hospodářskému povznesení města. Reformy císaře Josefa II. však obě pouti zrušily a zasáhly tak tvrdě do osudu Štramberka. Spousta nekatolíků v té době emigrovala do Saska, kde v Horní Lužici založili osadu českých bratří.

  Obyvatelstvo města se dlouho živilo převážně obchodem a řemesly, doplňkově zemědělstvím. První řemeslnické cechy vznikaly již počátkem 17. století.

  A jak to vlastně je s pověstí o uších?

  Štramberk nebyl ušetřen válek s divokými Tatary. Pověst praví, že při jednom z nájezdů v roce 1241 přitáhli cizinci i k tomuto městečku. Cestou plenili okolní vesnice, zapalovali chalupy a obyvatelům usekávali na znamení svého vítězství uši a ruce.

  Šťastně zachráněni

  Štramberští se ukryli na Kotouči, kde vybudovali opevnění. Když k nim krvelační Tataři navečer přitáhli, netroufali si dobývat neznámý kopec po tmě. Na noc se tedy utábořili kolem kopce, aby jim uvěznění obránci neunikli. Obránci si zoufali, v jak bezvýchodné situaci se to ocitli a že ráno je čeká jistá smrt. Padli tedy na kolena a začali se modlit za záchranu. Nebesa je vyslyšela. V noci se přihnala bouřka a spustil se pořádný liják. Obránci se sebrali a běželi ještě prokopat hráz nedalekého ženklavského rybníka. Vody bylo tolik, že spláchla útočníky, kteří se do jednoho utopili. Štramberští byli zachráněni. Z tatarského tábora zbylo jen několik pytlů s ušima místních, které schraňovali pro svého vládce.

  Na počest tohoto slavného vítězství se vždy v den Nanebevzetí Pan Marie koná velká pouť. Ve Štramberku se navíc od té doby pečou takzvané Štramberské uši.