Dějiny národa Českého - STŘEDOVĚCÍ RYTÍŘI (BOJOVNÍCI)

  Když se řekne rytíř, každý si jistě vzpomene na zmužilého jezdce nebo válečníka, který demonstroval svou velkou sílu ve válečné vřavě. Jistě však nebude daleko od pravdy, ale rytíř nebyl jen bojovník s mečem v ruce. Rytíř byl většinou šlěchtic, který ctil rytířské mravy. Předně musel být pasován, a to se odehrávalo většinou v kostele. Byla to vlastně slavnost, která se konale povětšinou před nějakou bitvou, kde byl mladý šlechtic pasován na válečníka (rytíře). Byl takvaně vysvěcen. Tento akt mohl provádět jen starší zkušený rytíř, ale bylo taktéž časté, pokud se jednalo o nějakého vznešeného člověka, tak novice většinou pasoval i sám panovník. Tento obřad se poprvé připomíná v Anglii, kdy byl jako první rytíř pasován z rukou krále Jindřicha I. Francouz Vilém Maréchal LP 1030 v Londýně.

  V Českém království je pasování známé od počátku vlády krále Václava I. Přemyslovce. Možná také proto se mu přezdívalo "král rytířských mravů". Král do Čech přivedl taktéž mnoho rytířských řádů, včetně toho nejslavnějšího, Řádu německých rytířů. Sám pak založil český rytířský řád s červenou hvězdou se sídlem u Juditina mostu. Ve velkém se pasovali rytíři před křížovou výpravou. Zúčastnit se takovéto akce byla pro většinou mladé šlechtice velká čest. Pravdou ale je, že za to byl v tu dobu velký honorář, jelikož tyto akce financovala církev s papežem v čele. Majetkem každého pasovaného rytíře byl jeho kůň, meč a samozřejmě brnění, které se skládalo s drátěné košile, ochraného hrudního plechu, okovaných bot se špičkou a přilby, která hlavně u panovníků byla povětšinou zlatá či pozlacená.

  Každý pasovaný rytíř taktéž skládal "mravní kodex". Tři důležité věci pro rytíře jsou - statečnost (tedy schopnost dokázat hlavně fyzickou sílu a odvahu v boji, věrnost - být věren svému pánovi, a dodržování vazalského slibu, štědrost - rytíř v boji opovrhuje bohatstvím. Ta poslední zásada se většinou ale nedodřžovala, vzhledem k tomu, že se bojovalo nejen o slávu a moc panovníka, ale také o kořist, která byla lákadlem pro mnoho šlechticů a rytířů.

 Velkou poctou pro nově pasované rytíře byl turnaj, který většinou pořádal samotný král. Zde se bojovalo pro vlastní čest a slávu. Jako dík za tuto zmužilost pak většinou rytíř získal nějakou krásnou a sličnou ženštinu. Průběh turnaje hodně připomínal dnešní sportovní akce. Vyhrát totiž mohl jen jeden. Častým při těchto akcí bylo těžké zranění, jako třeba u českého krále Jana Lucemburského, který při jedné takovéto akci na Staroměstském náměstí přišel o oko, nebo dokonce i smrt. Konec statečných rytířů přišel až v době možná posledního opravdového rytíře, a tím byl zajisté Jan Lucemburský. Jeho sláva a statečnost byla známa po celé Evropě, a to doslova. K úpadku rytířských válek přispěl hlavně střelný prach a doba husitská.