Dějiny národa Českého - T. G. M. OČIMA KARLA ČAPKA
www.inadhled.cz Autorka Jitka Čížová Karel Čapek, kamarád a obdivovatel Masaryka, o něm napsal : ,,Věřím, že velké tajemství Masarykovy vnitřní krásy a velikosti byla jeho zbožnost. Nebojoval za víru, ani ji nehlásal, nýbrž bojoval - protože věřil, hledal pravdu - protože věřil, konal skutky lidské a dějinné, protože byl naplněn vírou. V tom byla jeho jistota, jeho hrozná pevnost, jeho tvrdá, téměř démantová neporušitelnost, skrze svou zbožnost miloval člověka, věřil v člověka a odpouštěl mu. Ctil jeho důstojnost a uznával jeho svobodu. Pravda, demokracie, humanita, vše, co hledal i formoval a konal, bylo v něm hluboko zakořeněno.
Bůh ví, proč si malíři a sochaři vzali do hlavy zobrazovat ho v redingtonu. Jakživ ho nenosil, leda v den, když šel přísahat do sněmovny, nebo když měl audienci s vyslanci. Jak byl rok dlouhý, nosil vysoké jezdecké boty, jezdecké kalhoty s koženým podsazením, kabát upjatý až ke krku a na hlavě legionářskou furažku. Vysoký, štíhlý a vzpřímený, zdál se ještě větší, měl osobní kouzlo a eleganci. Sám o tom jednou prohlásil : ,, Pane, to je jenom o pohodlí. Ten kabát až po bradu- nemusím si vázat kravatku, nemusím nosit pod to vestu, nemusím si vybírat látku na nové šaty ..a ty vysoké boty? Aspoň nemám žádné šněrování. Natáhnu si boty a fertig...jsem ustrojen".
Těžko se loučil se starými šaty. Měl například panama širák a na něm už od samého zdravení prohmatal ve střeše díru. ,,Táto, " řekly mu jednou jeho děti...,, ten klobouk už nemůžeš nosit, je děravý". Pokusil se ho uhájit : ,, Tož dejte tady dopředu pentličku, tím se díra schová."
Měl silné kostnaté ruce, šlachovité, leč upravené. jen ukazovák měl zkřivený jako šavle. Tolstoj prý dívaje se na jeho ruce,vyhrknul: ,,Vy jste těžce pracoval , s kladivem a železem, že"? Jednou přišel zle pořezán na tvářích a krku. " Ó mocný kalife"! smál se jeden z jeho hostů. ,,Dej utnout hlavu nehodnému lazebníkovi, který Tě tak zřídil"! Masaryk prý pokorně odpověděl : ,,Já se holím sám ".
Říkali o něm, že se neotáčel ani vpravo, ani vlevo. Zajímavé je, že se skutečně neotáčel, neohlížel. Když šel, díval se přímo dopředu, nebo do země, aniž by se rozhlížel. Chtěl-li něco vidět, dal si čas a zastavil se. Prohlédnul si to čelem proti čelu a ne jenom mimochodem, nebo úkosem.
Ještě na závěr nesmím zapomenout na to, že nezapomněl odkud pochází a po celý život si udržel své hodonínské nářečí. Jeho slovní poklad byl krajně demokratický. Vedl třeba hosty na empírový zámecký balkon a povídal : ,,Pojďte si sednout tuhle na pavlač".
