Dějiny národa Českého - TÁBORY NUCENÝCH PRACÍ

  Komunistická zvěrstva v 50. letech

  Dnešní článek bych chtěl věnovat zejména mladým lidem, kterým chci připomenout, kam až vede laxnost a neochota jednou za čtyři roky chodit k volbám. A vzhledem k tomu, že se historie často se vším všudy opakuje, tak aby se pak dnes nedivili.

  Tábory nucených prací byly zřízené na konci čtyřicátých let, kdy se do čela státu dostala Komunistická strana a přesně podle vzoru sovětských gulagů začala stavět prakticky tyto pracovní koncentrační tábory. Jak podobné v době nacistické. Od roku 1948 až do roku 1954 bylo v těchto pracovních táborech, kde bylo mnoho nevinných lidí z více jak 40ti tisíc odsouzenců. K tomu, aby se člověk dostal do takovéhoto tábora, stačila přitom jen maličkost, jako např. projevený nesouhlas k tehdejšímu komunistickému převratu, jenž začal v únoru 1948, nebo mít příbuzné v tehdejší Západní Evropě či být duchovním knězem a podobně. Příčinou mohl být dokonce i odboj v období války vedený z jiných zemí než ze Sovětského svazu. Dokonce sračilo i falešné obvinění z čehokoliv.

  Věková hranice na zařazení do pracovních táborů byla od 18 let až do 60. O zařazení mnohdy nerozhodovaly ani soudy, stačila jen tehdejší všemocná Státní bezpečnost. Doba, kdy byl člověk zařazen do pracovních táborů, byla povětšinou od třech měsíců až na dobu tří let, pokud tedy dotyčný tento "koncentrační tábor" přežil. Jen v roce 1950, tedy za jeden jediný rok, bylo do pracovních táborů navrženo přes 35 tisíc obyvatel tehdejšího Československa. Na druhou stranu však musím napsat, že řada navržených ještě stačila zavčas z republiky uprchnout na Západ, zejména do Rakouska.

  Hlavním a jediným významem těchto pracovních táborů bylo co nejvíce pro KSČ nepotřebných oponentů eliminovat a prakticky izolovat od ostatních. Tábory povětšinou spadaly do zprávy Ministerstva vnitra nebo pod obce či města, kde se takový pracovní tábor nacházel. Od roku 1951 byly pracovní tábory pod dohledem Státní bezpečnosti a ministra spravedlnosti, což bylo ještě daleko horší a život v těchto táborech byl ještě více nesnesitelným. Sbor národní bezpečnost (SNB) se většinou staral i o strážní službu, kde byli vesměs mladí rekruti či čekatelé do služeb SNB. Takže si patrně asi dovedete představit, co to mnohdy bylo za devianty.

  Jedinou možností, jak se dostat prakticky z vězení, byl útěk. Ve více jak 85% byl pokus o útěk zejména na venkovních pracovištích, kam "vězně" vozila hlídka (eskorta). Vzhledem k tomu, že byli strážci povětšinou často pod vlivem alkoholu, se některým takto odsouzeným přece jen podařilo uprchnout. Velmi často zde bylo k vidění týrání lidí, stejně jako v dobách nacismu. Mnoho lidí zde spáchalo raději sebevraždu, nebo byli někým ze spoluvězňům odstraněni. Pracovní zařazení bylo povětšinou ve státních podnicích např. hutě, doly, železárny či uranové doly.

  Na závěr bych ještě chtěl napsat, že statistiky úmrtnosti v těchto pracovních táborech se dnes hodně liší. Současní historici se domnívají, že zde bylo, ať už vědomě nebo nešťastně, zabito na 2400 lidí.