Dějiny národa Českého - ÚNOS JITKY ZE SVINIBRODU (SCHWEINFURTU)

 Díl první: Klášter ve Svinibrodu.

  Podobně, jako setkání knížete Oldřicha a Boženy, při němž mezi nimi přeskočila ona pověstná jiskra lásky, byla i tato romance zaznamenána kronikáři té doby. Jeho hlavním hrdinou byl mladý, krásný český kníže Břetislav ze slavného a vznešeného rodu Přemyslovců, syn Oldřicha a Boženy.

  Kdo to vlastně byla ta Břetislavova vyvolená Jitka (německy Judita)? Narodila se zřejmě někdy před rokem 1003, byla buď stejně stará jako Břetislav, nebo možná o něco málo starší. Jejím otcem byl markrabě severní bavorské marky Jindřich (Friedrich), který pocházel z mocného a v té době slavného rodu Babenberků. Matka se jmenovala Gerberga.

  Maličká Jitka se spolu se svou matkou Gerbergou z jakéhosi významného švábského rodu a s bratrem Otou často ukrývala před svým despotickým otcem Jindřichem na svém hradě Greussen v Pomohaní, kde také Gerberga nakonec zemřela. Aby toho nebylo málo, tak okolo roku 1017 zemřel i Jitčin otec Jindřich. Z Jitky se rázem stal sirotek, což bývalo ve středověku velmi časté. A tak nic jiného, než se vdát nebo se uchýlit do kláštera mladé Jitce v té době nezbývalo.

  Protože však rodiče ji ještě za jejich života neopatřili vhodného ženicha, musela Jitka do kláštera. Nemyslete si však, že ji čekal úděl zbožné jeptišky žijící v odříkání, modlitbách a půstech. Kdepak! Klášter ve Schweinfurtu (Svinibrodu) v severním Bavorsku na řece Mohanu byl rodinným klášterem a Jitka zde byla takříkajíc na vychování nebo na studiích, dá-li se vzdělání v domácích pracích, dobrých mravech a troše čtení a psaní tak nazvat. A hlavně zde čekala na vhodného ženicha.

  Ženich se opravdu našel, objevil se na scéně poněkud netradičním způsobem. Velmi krásně celý příběh vylíčil kronikář Kosmas. Jak to ale bylo doopravdy? To patrně nikdo již dnes už neobjasní, já se o to však pokusím.  Tehdy Břetislav, slyšel z mnohých vyprávění o jistě neobyčejné kráse Jitky, která v té době dlela v klášteře ve Svinibrodu, také sám přemýšlel, má-li se pokusit unést ji mocí či se o ni řádně ucházet u jejího bratra Oty.

  Rozhodl se však patrně k únosu. Neboť jistě uvažoval o vrozené německé pýše. A jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí na Slovany a na jejich jazyk. Buď mi bude dopřán sňatek s krásnou Jitkou, nebo se ponořím na věčný posměch, není tedy možná, aby Jitka nebyla má. Jistě takto Břetislav přemýšlel a patrně měl před sebou těžký úkol, který nakonec, jak píší legendisté a kronikáři, také splnil.

  Břetislav a jeho početná družina, když dostal povolení v klášteře přenocovat, v noci patrně obcházel terén a přemýšlel kudy Jitku unese. Sám patrně při únosu hrál malou roli, vzhledem k tomu, že si patrně uvědomoval o nebezpečí takového činu a o tom, že byl poslední mužský člen Přemyslovského knížecího rodu. Ve skutečnosti patrně na Jitku čekal pod okny věže, odkud byla Jitka unesena údajně jistým Mutinou a Zvěstem. 

  Díl druhý: Byla to opravdu taková láska?

   Po únosu, který se patrně podařil i díky věrným služebníkům knížete Břetislava, hrdinsky se mladý Břetislav odebral zpět, nejdříve se pozdravit s otcem knížetem Oldřichem a patrně mu i představit svou nastávající krásnou Jitku a pak ihned odjel na Moravu.

  Případ Břetislava a Jitky je tak trochu podivný. Pravda, většina únoscovy družiny vzala za své v krvavé seči a mladý kníže se s unesenou Jitkou raději uchýlil na Moravu, tak aby nebyl v dosahu svých pronásledovatelů, Ti se však kupodivu ani nijak nenamáhali syna českého panovníka pronásledovat. Přitom bych asi předpokládal, že minimálně Jitčin bratr Ota zvaný bílý, nebo markrabě bavorské východní marky Adalbert, jehož území bezprostředně s Čechami sousedilo, budou chtít se svými muži Břetislava za jeho kousek ztrestat a možná i zabít. Nic takového se ale nestalo. A přitom Jitka ze Svinibrodu nebyla jen ledasjaká holka, ale dcera významného říšského hraběte. Unést někoho takového nemohlo podle tehdejších zvyklostí projít jen tak.

  Bylo tomu tedy doopravdy tak, jak nám líčí kronikář Kosmas? Nebo to byla jen krásně sepsaná romance na něčí popud. Existuje jistý legendista, který údajně žil v době knížete Břetislava, a který měl zaznamenat tuto příhodu již dávno před Kosmovou kronikou. A tak je tedy možné, že právě Kosmas z této legendy čerpal, ale jestli je legenda pravdivá či ne, to už patrně dnes nikdo nezjistí. Současní historici se domnívají, že legenda byla opsána a je patrně staršího data, a jména Břetislav a Jitka tam byla jen doplněna, nebo spíše zaměněna.

  Podezřelé je už jen to, že mezi Břetislavem a Jitkou patrně nešlo o nějak zvlášť citový vztah. Ale zkrátka a dobře zvykli si na sebe. První syn Spytihněv se jim narodil údajně až po deseti letech, ale zvláštní je, že stará legenda sepsána v Břetislavově době toto tvrzení vyvrací a píše, že se Spytihněv narodil už cestou na Moravu. tedy těsně po únosu Jitky z kláštera ve Svinibrodu. Zase mlha! Po Spytihněvovi přišli na řadu Vratislav (budoucí první český král), Konrád, Jaromír a nakonec poslední syn Ota.

  Jitka byla prý vzornou manželkou i jinak. V roce 1041 využila svých dobrých kontaktů na říšském dvoře a pomohla Břetislavovi po prohrané válce uzavřít důstojný spojenectví s králem Jindřichem III. Vida k čemu jsou dobré příbuzenské vztahy! Jistě mohu celkem oprávněně tvrdit, že Jitka byla spolutvůrkyní Břetislavovi úspěšné politiky a díky svému původu pomohla zvýšit mezinárodní věhlas a postavení Českého knížectví.

Smutný však byl její konec. Když však v roce 1055 zemřel Břetislav I. a vlády se ujal jejich nejstarší syn Spytihněv II., vyhnal přímo neokázale vlastní matku, tedy Jitku ze Schweinfurtu ze země. V jakémsi přehnaném záchvatu vlastenectví totiž nařídil vyhnat všechny cizince, tedy hlavně Němce z Čech a ani jeho vlastní matka nesměla být výjimkou. Jitka se tehdy uchýlila do Uher a kronikář Kosmas o ni tvrdil, že se podruhé vdala za zavrženého krále Petra Orseola.
Historici se však domnívají, a to už řadu staletí, že to byla jen jakási pomluva, už jen proto, že Petr Orseol byl po svém svržení v roce 1046 oslepen a uvězněn. Je tedy nepravděpodobné, že by si Česká kněžna vzala slepce, který byl v tu dobu ve vězení.
Ať už to bylo jakkoliv, Jitka ze Schweinfurtu v Uhrách 2. srpna 1058 zemřela. A do Čech, které prý velmi milovala se vrátila až po své smrti. Nutno dodat, že její mrtvé tělo bylo převezeno až za jejího druhého syna a budoucího krále Vratislava I.
Pochována je dodnes v Katedrále sv. Víta na pražském hradě. Její příběh se stal námětem mnoha spisovatelů a básníků, ať už v době středověké, nebo v současné.

Na obrázcích: Únos Jitky z kláštera ve Svinibrodu. (Dalimilova kronika obr. pod textem)