Dějiny národa Českého - ŽIVOT PODDANÝCH, ANEB ROBOTA, DANĚ A VOJENSKÁ SLUŽBA

  Venkovský život určovala řada podmínek a okolností. Kromě typu krajiny a způsobu hospodaření také velikost obce a sociální skladba jejích obyvatel. Většina lidí se živila zemědělstvím, obdělávala pole a chovala dobytek, což byl na vesnicích hlavní majetek. Podle něj se se rozlišovali na jednotlivé třídy.

  Sedláci - ti vlastnili zemědělské usedlosti s větší výměrou polností, a to aspoň o rozměru půllánu, dobytek, hlavně tažná zvířata.

  Chalupníci - méně majetní rolníci.

  Baráčníci a venkovská chudina - bezzemci a podruhové, kteří pracovali u sedláků jako nádeníci.

  Vesnické společenství doplňovali řemeslníci, jejichž výrobků bylo zapotřebí pro hospodaření i domácnost, obecní zaměstnanci, ke kterým vedle pasáků a ponocného patřil i učitel. Výjimečné postavení měl farář, ale také mlynáři, kteří patřili k nejmajetnějším a nejvzdělanějším mezi vesničany a měli i svá privilegia.

  Hlavu obce představoval rychtář, ve středověku jmenovaný vrchností, později mohl být volený, ale jeho volba se bez schválení vrchnosti stejně neobešla. Odpovídal za dodržování poddanských povinností, řešil místní rozepře a přestupky, měl právo jednat s vrchností a úřady. Odznakem jeho funkce bylo tzv.,,rychtářské právo", asi půl metru řezbou zdobená hůl. Rychtář patřil mezi nejbohatší sedláky, leckde byl docela či částečně osvobozen od roboty a mohl provozovat mlýn nebo krčmu. Se správou obce většinou pomáhala obecní rada, kam patřil jak farář, tak i učitel. Na východě Moravy se nejvyšší představitel nazýval ,,fojt" a byla to většinou hodnost dědičná.

  Robota - vykonávání poddanské práce pro vrchnost bez nároku na mzdu. Tato svoje práva zapsaná v urbářích uplatňovali majitelé panství. Tvrdé podmínky a nepřiměřené požadavky byly nejhorší v pobělohorské době, kdy docházelo k mnoha vzpourám. Byly stanoveny robotní třídy, které vycházely z majetkových poměrů poddaného. Podle toho se určila jak daň-tzv: kontribuce, tak i počet robotných dnů. Na to dohlíželi drábové v čele se šafáři.

  Daně - pro držitele a vlastníky zemědělských usedlostí byla hlavní daň pozemková a placená z rozlohy obdělávané půdy. Daně se často stávaly předmětem sporů, protože vrchnost mnohdy poddaným přičítala i dávky, které měla státu platit sama. Vedle pozemkové daně dopadaly na venkov i daně z řemesla, piva a jiné. Kromě těchto  všeobecných vypisoval panovník i daně zvláštní, zejména v době válek, kdy obce měly i povinnost ubytovat a živit vojáky.

 Vojenská služba - ta bývala původně celoživotní. Do roku 1848 určovala mládence na vojnu vrchnost, která musela státu dodávat stanovený počet rekrutů, vyvázáni byli jen nejstarší synové hospodářů. Zámožnější rodiny mohli své syny z vojenské služby vyplatit. Vesnice obcházeli verbíři a přesvědčovali chlapce, zpravidla v hospodě, o výhodách vojenského života a lákali je na finanční závdavek a pití. Mnohdy stačilo, aby opilý mladík podal verbíři ruku. Vojna sice ohrožovala životy mladých mužů a komplikovala život rodině i obci (ubylo pracovních sil), nicméně rekruti vzbuzovali respekt, potvrzovalo to jejich fyzickou zdatnost.

  Vojenská služba se ale postupně zkracovala. V první polovině 19.století trvala 14let, pak se zkrátila na 10, a nakonec na 8 let. Od roku 1864 se radikálně zmenšila doba na 3 roky a od 20 století byla zavedena vojna dvouletá. Útrapy vojny se velmi výrazně odrazily ve všech hlavních žánrech lidové slovesnosti. Vojáci a vysloužilci vstoupili do pohádek, krutost vrchnosti se stala námětem pro pověsti, panská služba a robota pro písně žalostné, teskné či posměšné. Vzniklo také mnoho úsloví, nejznámější např: ,,hodil flintu do žita" -,,řve jak kaprál" -,,pije jak hulán"