Demokracie v EU? Si děláte srandu….

     Šéf Evropského parlamentu Jean-Claude Juncker se nechal slyšet, že už nikdy žádná země jeho EU neopustí. Británie tak bude exemplárně potrestána za projev vůle vlastního lidu a unijní úředníci jsou již připraveni se zásadními body, které budou mít za úkol osolit ostrovnímu království opuštění megalomanského projektu likvidujícího jednotlivé státy. Nejdříve je třeba si říct, že právě Juncker pochází z pidistátečku Lucemburska, a byl to právě on, kdo v době svého předsednictví ve vládě této země umožňoval mnoha nadnárodním společnostem šetřit na daních, které by jinak odváděly jinde. Možná právě jeho obchodní kontakty, které jistě zaručovaly pohodový zbytek života, mu zároveň pomohly do čela Evropského parlamentu. Dá se tedy říct, že rozhodně nejde o pana Čistého.

  Jeho diktátorský přístup naznačuje, kterým směrem se bude nadále Unie ubírat. Potlačování národních zájmů, infiltrace Afričanů a Arabů do zemí většiny Evropy, direktivní směrnice, zákazy a následný bakšiš v podobě dotací pro poslušné, pro kolaborující politiky extrémně přeplácené funkce v bruselských úřadech, naprostý nezájem o osud obyvatelstva a vytvoření novodobé šlechty, která by měla ovládat dění na celém kontinentu. Takový je Junckerův plán, pro který získal nejen sobě podřízené existence sedící v Evropském parlamentu a komisi, ale nyní tahem, kterým se pravděpodobně jeho kamarád a spolupachatel Schulz stane šéfem nejproduktivnějšího a nejvlivnějšího státu v EU, si zajistil podporu, která mu dá ještě větší křídla.

  Hrdá Británie se rozhodla nehrát v této organizaci druhé housle. I tak má svých problémů převelice, muslimové se stávají velmi silně zastoupenou komunitou a jsou místa, kde již ovládli celá města. Přesto má Velká Británie šanci zvrátit nepříliš optimisticky vypadající budoucnost a postavit se na vlastní nohy bez nutnosti být vazalem Německa. Zvláště tehdy, když se díky volbě Donalda Trumpa objevil na obzoru další velmi silný spojenec vystupující proti praktikám Berlína i Bruselu. Pravděpodobně dojde postupem času na sankce ze strany EU podobné těm vůči Rusku, což by mohlo teoreticky dát možnost dosud nemyslitelného triumvirátu hospodářské spolupráce mezi USA, Británií a Ruskem. Respektive Británie může spolupracovat s těmito velmocemi a oprostit se od návaznosti na centrální Evropu.

  Navíc tu máme ještě Francii, která se díky prezidentovi Hollandovi stala další světovou velmocí podřizující se Německu. 72 let po kapitulaci hitlerovského wermachtu se zdá, že 2.světová válka dopadla přesně obráceně, než jaká je skutečnost. Berlín rozkazuje a straší, Brusel přitakává a ostatní stojí v předklonu. Snad jen Maďaři a Poláci nahlas reptají. Proto právě na ně varovně ukazuje Schulzův a Junckerův prst. Euroskeptici doufají v úspěch Marine Le Pen ve francouzských prezidentských volbách a v Orbánovu vytrvalost. Velké Polsko je taktéž ne nepodstatným hráčem, zvláště kdyby se podařilo vystupovat společně jako Visegrádská čtyřka s Maďary, Slováky a s námi. Jedině tak lze zastavit aktivity degenerovaných pohlavárů sedících v řídících funkcích v EU a Německa. Otázkou však je, je li k tomu politická vůle u nás. Nu, odpověď je jasná. Není.

  Blíží se i naše parlamentní volby. Když už jsme u nich, zvítězí li demagog Babiš, nebude u nás po demokracii ani vidu, přání převzít všechnu moc je extrémně silné a AB pro to udělá skutečně vše. Až frenetická podpora velké části národa vzbuzuje podezření, že německá degenerace projevující se předvolebními preferencemi Schulze a Merkelové je nakažlivá a voliči nejsou schopni rozeznat lži a nepravosti od líbivých proslovů. Jistě, Babiše opravdu nahání široké politické spektrum, z něhož vyšlo plno lumpů, nicméně ten největší z nich sedí právě na Ministerstvu financí. Přesto je stále kometou na našem politickém nebi, a i přes stále více se ukazujících skutečností svědčících o nekalých praktikách v hospodaření Agrofertu a podvodech jeho šéfa, jej podporuje poměrně solidní část obyvatelstva. Moudrým to však hlava nebere.

  Demokracie je krásné slovo s mnohoslibným obsahem. Bohužel prostředí, ve kterém žijeme, se stalo místem, kam se nedostane. Místo ní tu máme diktát, represe a špehování. Kdysi jsme byli pyšní, že směřujeme k západním hodnotám. Zdá se, že jsme došli tak daleko, že je nejvyšší čas se zastavit, otočit a vrátit se i plno kroků zpět. Zůstat tam, kde je naše místo. A to do posledního dechu hájit. Neuděláme li to, budeme sežráni zaživa. Tu radost jim přeci neuděláme.

J3.K