Expedice Asie – epilog

   Vše probíhalo celkem v pohodě, navigační schopnosti každého z nás byly dostatečnou zárukou a vystačili jsme si s pouhými mapami, nijak zvláště kvalitní angličtinou a americkými dolary. Moderní vymoženosti typu mobilní telefon, GPS a platební karta by ve většině procestovaných zemí neměly uplatnění. Každý z nás absolvoval dva pády, technickým problémům jsem se vyhnul jediný já, to i přesto, že jsem 90% cesty jel na vedoucí pozici. Dva dny, kdy jsem z ní byl vyhnán, nás stály dvě fatální havárie. Přesto se dá říci, že Honda Africa Twin 750 byla tím nejvhodnějším nástrojem na tuto výpravu.

  Zklamáním bylo, že v zemích, v nichž byli kdysi Angličané v roli kolonizátorů, si místní z angličtiny nezapamatovali zhola nic. Dalším byla špatná informovanost, jejímž důsledkem jsme skončili dříve. Nikdo nám v Čechách a vlastně ani na našem velvyslanectví v Indii nebyl schopný říci, že přechod z Indie do Číny je několik desetiletí uzavřen. Jistě bychom se snažili vybrat jinou cestu, která se nabízela. Zároveň jsme si uvědomili, že návštěva východu Indie by byla velmi riskantní již v roce 1997. Přes Himaláje se musí z pákistánské strany a v jiném ročním období. Také sedmidenní vízum bylo na dlouhý průjezd Čínou moc krátké. Tím jsme bohužel přišli o Laos, Vietnam a Čínu samotnou.

  Před podobnou cestou je třeba výbornou přípravu, očkování a nepodcenit výběr spolucestujících. Zde jsem možná podcenil mládí mých parťáků, po poměrně krátké době na nejméně jednoho z nich padnul stesk. Ten jsme sice v Thajsku zažehnali, ale byl jedním ze tří faktorů zkracujících naši výpravu.

  Všechny tři motocykly dorazily z Dillí přes Bombaj do Hamburku asi po třech měsících putování v dřevěných bednách po pevnině i oceánech a mořích v pořádku, jen trochu orezlé. Vyleštěním, opravou několika plastů a nevelkým servisem se staly opět plnohodnotnými. Bobr svou Africu brzy prodal, Pavel k ní na čas získal osobní vztah. Já svou spatřil nejpozději. V době, kdy loď z Indie přistávala v německém přístavu, jsem byl po těžkém pádu na Suzuki GSXR připoután za nohu k lešení postele a čekal na ortel chirurgů. Profesor Mudr.Dungl mi předpověděl její amputaci a vše přehodnotil 4 hodiny před jejím provedením. Jaký paradox, přejel jsem třetinu světa, abych si natloukl půl hodiny jízdy od domova, tedy v zatáčce za Vyžlovkou. Navíc vlastní blbostí a fanfarónstvím. Seděl jsem totiž v tu chvíli na řídítkách. Na Hondu jsem nezanevřel a ještě dva roky i s berlemi na zádech a fixátorem na noze s ní brázdil české silnice. Suzuki jsem vyměnil za rychlejší a i na ní vydržel ještě pár let. Přišly další motorky, pár pádů a….

  Před rokem jsem se rozhodl dostat rozum a prodal jsem poslední svůj stroj. Podobnou výpravu bych znovu absolvoval buď na co nejlehčí motorce, nebo kvalitním džípem. Jsem šťastný, že jsem byl účastníkem Expedice Indie, překvapený jsem až doposud z toho, že jsme to přežili bez vážných šrámů, střevních potíží a s výjimkou posledního dne bez ztráty majetku. Ty vzpomínky jsou pro mne jedny z nejkrásnějších a nejvzácnějších. Některé země už neuvidím, ale když vidím ve zprávách, co se tam nyní děje, vím, o čem se mluví. Ta cesta stála za to.