Expedice Asie, Indie a šok na hranicích
Ranní probuzení a krátká cesta do blízkého města byla příjemnou změnou po posledních horských etapách. Naše motorky byly ve formě, Pavlova se dovezla na náklaďáku s uhlím do městečka k jakési rampě a s pomocí mnoha zvědavých lidí se nám podařilo ji z té třímetrové výšky sundat dolů a zaparkovat ji v jednom dvorku. A vydali jsme se shánět baterii.
Netušili jsme, jak složitý úkol jsme si dali. Obešli jsme pár dílen a nakonec sehnali pouze malou do skůtru. Koupili jsme tedy dvě, a i když jejich kapacita nestačila na roztočení mohutného dvouválce, umožnila aspoň po roztlačení jízdu dále. Pavlova Honda potřebovala servis, mechanik výpravy si tedy rozložil nářadí a pustil se do práce. Kolem nás stál dav čumilů, většinou pozitivně naladěný. Až na jednoho týpka, který byl otravný. Každou chvilku sebral nějaký kousek nářadí a zahodil ho. Druhý maník mu vždy vynadal a přinesl ho zase zpět. Servis jsme urychlili a honem směr Lahore.
Toto město je pouhých 36km od hranic s Indií. Je to jediný přechod, kterým jsme mohli překonat hranici. Pákistánci a Indové spolu moc nekamarádí, což bylo poznat, my se však nejdříve rozhodli projít Lahore. Po dlouhé době jsme potkávali na ulici ženy, podél ulic byly prodejny, konečně civilizace. Nakoupili jsme nějaké jídlo a po pár hodinách si to nasměrovali směr Indie. A tím udělali první navigační omyl za celou výpravu. Jen mimochodem, neměli jsme žádnou GPS, mobil, museli jsme si po celou cestu vystačit pouze s mapami. Ještě před hranicemi jsme se uložili do spacáků a po vynikající večeři na ohni připravené jsme naposled usnuli v Pákistánu. Ráno rychle zabalit, ke strojům a brzy už nás očekávala Indie.
Samotný přechod hranic byl šok. Pákistánští celníci se s námi s úsměvem rozloučili, zamávali a my jsme museli překonat pár desítek metrů k Indům. Celou tu cestu jsme jeli kolem volně rostlé marihuany. O to více jsme byli překvapeni tím, co přišlo. Při příjezdu na celnici jsme byli rovnou odstaveni a začala kontrola, kterou jsem nikdy nezažil. Nejdříve kontrola všech věcí, včetně kanystrů s benzínem a kamery. Poté rozebrali motocykly, dokonce upustili pneumatiky, jestli se z nich nepráší. Nakonec jsme museli sednout na motorky a bez bagáže nás 15 km daleko odvezli na váhu, váží li tak, jak bylo uvedeno v techničáku. No, nepochopitelné, ale budiž, samozřejmě vše v pořádku. Pořád všude kolem konopí a oni u nás hledali drogy. Nic nenašli, tak jim vadil aspoň můj nůž. Měl jsem ho odevzdat, což se odmítl s tím, že ho radši zlomím. Myslel jsem to vážně, takže pochopili, že jim ho nedám a dali pokoj. Po získání potřebného razítka jsme zabalili a poodjeli pár kilometrů do Amritsaru. První velké indické město na naší cestě. Rozhodli jsme se zůstat v něm den navíc a odpočinout. A o tom v dalším pokračování…
J3.K
