Expedice Asie – Ochlazuje se
V minulém dílu jsme směřovali do Sofie, hlavního města Rumunska. Z 12°C v Praze je 5°C v Sofii, pár kilometrů před hlavním městem se polní cesta roztáhnula na šestiproudou dálnici a k přespání byl zvolen hotel. Spaní pod širým nebem bylo naplánováno na později, chtěli jsme využít teplé vody a peřiny.
Motorky zůstaly připoutané k sloupu a k sobě navzájem. Byli jsme varováni před pravděpodobnou krádeží, takže jsme sundali vše, co šlo a ráno s potěšením konstatovali, že řetězy zůstaly nepoškozeny. Takže snídaně a opětovné naložení bagáže, což znamenalo půlhodinu poctivé práce. Čekala nás cesta do Istanbulu a tím i vstup na asijskou půdu. A samozřejmě představa blížícího se oteplení. Odjezd od hotelu byl bez problémů, již jsme byli připraveni na dramatický přechod z dálnice na okresku, doteď jsem nepochopil, jak to místní zvládali se staršími BMW a mercedesy. Psal se rok 1997, věřím, že nyní už je vše ve stavu blížícím se normám EU. No, pokud vezmu naší D1, tak tomu zase až tak moc nevěřím.
Jinak však cesta probíhala v klidu, dokonce jsme našli proslulého všudebyla, takže oběd u Mc Donalda se nedal odmítnout, zvláště moji spolusouputníci si přímo chrochtali blahem. Naše výprava i zde přitáhla mnoho diváků, ne všechny Bulharky jsou ošklivé, a tak přišlo očekávané. Můj první pád ze dvou, které se udály na trase celé expedice. Ač jsem byl vodič po celou výpravu s výjimkou jednoho dne (o tom později), oba dva karamboly se udály v rychlosti kolem 5km/hod. Ten první při pokusu odjet od fastfoodu po zadním. Přeložená Honda se mnou praštila o zem a díky bagáži a přilehlému trávníku na sobě neměla jediný škrábanec, jen mé ego bylo vráceno tam, kam patřilo, tedy zpět do sedla a varovně zdvihnutým ukazováčkem mu bylo pohroženo.
Zbytek cesty probíhal ten den v poklidu. Jen nebe se zatahovalo a čísla na digitálních teploměrech povážlivě klesala. A při večerním přejezdu úžiny oddělující Evropu od Asie začalo sněžit. Istanbul nás přivítal v druhé polovině března sněhem, zimou a tím se předurčil nejen k přenocování, ale další den i krátké procházce.
Já už jsem jej kdysi navštívil, ale mým přátelům bylo líto minout bájný Cařihrad a nic z něj nevidět. Přespali jsme tedy opět v jednom z hotelů, ráno se prošli a ještě před polednem pokračovali dále. I místním byla opravdu zima a má teorie o cestě za teplem na jih dostávala pěkně na frak. Jen upozorňuji, moji kolegové chtěli jet až v září. Istanbul jsme tedy opouštěli v plné zimní výbavě a nad varováním, že v Ankaře bude ještě hůře, jsme se usmívali. Vidíte sami, že situace rozhodně nepřipomínala příjemné pobřeží Středozemního moře, zvláště po mé minulé prosincové návštěvě a 20°C. Jak naivní jsme byli, ukázala blízká budoucnost. Ale o tom zase jindy
J3.K
