Expedice Asie – směr Kvéta
První noc v Pákistánu jsme měli za sebou, k snídani nám velmi chudí a přesto pohostinní noví přátelé připravili vynikající obilné placky s čajem. Na hygienu jsme moc dbát nemohli, ale co člověka nezabije, to ho posílí. Děti se s námi neustále chtěly fotit, získaly od nás i plno pamlsků, které jsme pro podobné případy vezli. A hlava rodiny se mohla zbláznit radostí, když jsme mu předali 10 USD. Sice nevím, co s nimi udělal, směnárna nikde nebyla, ale i tak byla jeho radost neskrývaná.
Pomalu jsme začali balit na cestu, jen já jsem si ještě usmyslel odejít na toaletu. Žádnou jsem nenašel, tedy toužící po soukromí jsem se vydal na motorce do pouště. Vyhlédl jsem si místečko a zamířil k němu, když jsem náhle zapadnul. Nešlo vyjet, a protože se situace v mých kalhotách dramatizovala, opustil jsem lehce zapadlý stroj a za stálého pohledu na něj konal svou potřebu. Nečekaně jsem musel začít spěchat. Má milovaná hondička se náhle sama od sebe začala propadat. Tak rychle jsem nikdy v přírodě hotový nebyl a rychle jsem utíkal pro pomoc. Při mém návratu k ní už moc vidět nebyla, takže rychle lano za rám a šest nás ji rvalo zpět na povrch zemský. Tekutý písek je horší, než nám známé bahno.
Po této epizodě jsme zabalili a rozloučili se. Bylo nám líto těch malých špuntů, ale narodili se chudí a byli i tak šťastní. Nás čekala pekelná cesta do Kvéty. Jde o nyní již miliónové město, roztažené na mnoho km2, ale v podstatě je to z našeho pohledu obří vesnice. Na obrázcích, ktreré jsme měli k dispozici, vypadá daleko vznešeněji, než ve skutečnosti. Trasu vybrat nebylo složité, jediná silnice nás vedla kamenitou krajinou přes vyschlá řečiště, brody bez vody a množství kamení. Ani jsme si radši nepředstavovali, jak to tam vypadalo, když začalo pršet. Unikli jsme tomu o tři týdny.
Palivo jsme doplňovali ve vesnicích, nečekejte ovšem benzínové pumpy. Benzín byl vždy v konvích a do nádrží se vléval přes plátno, jakožto dokonalý filtr. Zajímavostí bylo množství primitivních pneuservisů. Než jsme přišli na jejich smysl, opravovali jsme 3 – 4 píchnutí. Až poté nám došlo, že kolem servisů nesmíme jezdit, fintou byly rozházené hřebíky co nejblíže k dílně a tím i zajištěná práce. Silnice byly prašné cesty plné domácích zvířat, extrémem byli divocí velbloudi běhající přes cestu. Jedli jsme ze zásob, které se tenčily, občas jsme zakoupili placku, která připomínala pizzové těsto.
Ač šlo občas o motokrosovou vložku, neubíral jsem v čele na tempu. Odplatou byl skok přes koleje v 80tikilometrové rychlosti. Kde se tam ty zbrzďovací asfaltové pásy vzaly, ví jen čert. Každopádně ten let byl dlouhý a já vzápětí dostal kluků vynadáno, že jedu jako blázen a riskuji zničení svého motocyklu. Trochu jsem brblal a výsledkem bylo jejich prohlášení, že od zítřka pojedu poslední. No, o tom, že každý nese následky svého špatného rozhodnutí, není pochyb. Ale o tom až příště, teď jsme přijížděli do Kvéty.
Zastavili jsme na první pohled před ucházejícím hotelem a po formalitách šli na pokoj. Nic tak hrozného jsem nikdy neviděl. Mým prvním úkolem bylo sehnat si igelit pod sebe, dále igelit kolem sebe a spacáku, i přesto jsem zkoušel spát ve vzduchu. Podobně to vnímali přátelé Bobr a Pavel Angelo. Procházka městem se zkrátila na minimum. Báli jsme se o motorky, to i přesto, že jsme je přivázali k sloupu, který držel půlku horního patra hotelu. Rychlá večeře v místním náznaku bistra a honem spát, abychom ráno navždy z tohoto místa zmizeli. Jak moc jsme se mýlili. A o tom jindy.
J3.K
