Expedice Asie, vážné komplikace a peklo v noci
Naše poslední rozloučení v situaci, kdy se pouť Asií komplikovala závažnou závadou na Pavlově motocyklu po kolizi s Bobrem. Nelekejte se, nejde o zvíře, ale o jednoho z naší trojice cestovatelů. Nehodu způsobilo nedobrždění a následkem bylo poškozené dobíjecí relé a baterie. Což je ta nejméně vhodná kombinace pro kompletní elektrické obvody nacházející se v Pavlovo stroji.
Věděli jsme, že je zle. Byli jsme uprostřed relativně nebezpečného území, ač nám všichni tvrdili, že v Pákistánu se dobře domluvíme anglicky, všichni ovládali pouze hovarjů, měli jsme plno náhradních dílů, ale relé a baterku nikoliv. Sice jsme dojeli do vesnice, která zjevně sympatizovala s protivládními povstalci, ale dále už to nešlo. Relé se podařilo opravit, ale bez baterky motorka prostě nejela. Co dále?
Začali jsme tedy navazovat kontakt s místními. Byli jsme pozváni na čaj a placku. Jeden společný hrníček pro celou vesnici byl trochu odstrašující a vynikající placka o rozměru 2m v průměru zvaná plátno a pečená na velbloudím trusu byla lahůdkou. Upozorňuji, že jsme byli v horách uprostřed kamenů a skal. Čaj byl natolik silný, že z šálku se napít neznamenalo jen odvahu, ale i jistotu zástavy srdce. Odměnou pro vesničany bylo to, že jsme je fotili. Ač fotky nikdy neviděli, stáli frontu na to, aby se dostali před objektiv. Spoušť jsem cvakal i ve chvíli, kdy baterka řekla jasně stop. Co bych neudělal pro radost dětí i dospělých. Přijeli se na nás podívat i ozbrojenci v moderním jeepu, z něj hrála známá světová pop music. Hned se k nám hrnuli a přesvědčovali nás, že jejich hašiš je vynikající. Toto měli být ti nebezpeční povstalci?
Začalo se stmívat a my řešili problém, co dál. Naštěstí ve vesnici stál kamion s uhlím, který měl v plánu jet stejným směrem, jako jsme chtěli jet my. To byla dobrá zpráva, tou špatnou bylo to, že chtěli pokračovat hned. Byli jsme unavení, ale pravděpodobnost jiné možnosti byla nepatrná. Ti tři chlápci byli ochotní přeházet za pár dolarů i uhlí na korbě tak, abychom tam umístili Pavlovo motorku. Po vzniku vhodného místa jsme ji museli odstrojit a zvednou do třímetrové výšky. To opravdu nebyla legrace, ale s pomocí mnoha přítomných mužů se to podařilo a mohli jsme vyrazit. Čekalo nás 200 km nejtěžšího terénu. Pavel jel v kamionu, my dva zbývající jsme ho nechtěli opustit a jeli jsme za nimi. Jenže po půlhodině jsme ujeli pouhých 8km. To se nedalo. Po dohodě s osádkou a kolegou jsme se rozloučili a odjeli napřed. Netušili jsme, setkáme li se ještě někdy.
Trasa pokračovala kamenitými koryty vyschlých řek, suchými brody, místy jsme netušili, jedeme li správně. GPS asi ještě neexistovala, mapa byla v noci nečitelná. Ano, jeli jsme ve tmě. Potkávali jsme jiné nákladní auta. Často nás při míjení zastavovala, řidiči se poptali, jak se máme a poté se vydali na další cestu. V jednu chvíli jsme se dostali na horskou silnici širokou 2,5 m, která byla vytesána do skály a připomínala žebřík se zatáčkami, při vyhýbání kamionům jsme se vždy museli přitisknout ke skále a po pozdravu s projíždějícím řidičem jsme doufali, že se svým truckem nespadne do propasti. Byli to opravdoví borci. Po té skále jsme šplhali jeden a půl hodiny a až poté se objevila relativní rovina. Padla na nás únava, ale těch 200km jsme ujeli relativně svižně a po půlnoci jsme zastavili u benzínové pumpy připomínající naši vesnickou. Venku byla jakási dřevěná lehátka, přivázali jsme motorky k sobě a ve spacácích usnuli. Sice s obavami, ale tvrdě.
Ranní probuzení bylo příjemné, slunce bylo již vysoko a z kuchyně u pumpy se linula příjemná vůně. Místní byli ohleduplní a nechali nás odpočinout v klidu a k snídani nabídli skopové. Moc masa na kostech sice nebylo, ale i tak jsme je přijali s povděkem. Po deseti hodinách od rozloučení se náhle objevil kamion i s odpočatým a vyspinkaným Pavlem. To nám udělalo opravdu radost, jen ten pacholek prospal celou cestu a vůbec netušil, co jsme absolvovali. Oni jeli vzdálenost cca 200 km dlouhých 10 hodin. Dohodli jsme se, že jeho stroj dovezli ještě pár kilometrů do města a tam jsme hondu opatrně spustili dolů a s ochotnými kamioňáky se rozloučili. Jejich odměna byla 100 USD a byli náramně spokojeni. My také. Ve městě se nám podařilo sehnat 2ks menších baterií, které místní používali do svých skútrů, a i když se mohutný dvouválec i po jejich spojení nadále musel roztlačovat, jízda dále byla možná. Ale o samotné opravě a cestě dál v dalším pokračování….
J3.K
