Expedice Asie – Vyjíždíme

   15.3. 1997 byl den, který jsme si stanovili jako den odjezdu. Proč toto datum? Doteď nevím, každopádně teorií bylo, že jedeme na jih, a tak se bude oteplovat. Chtěli jsme se vyhnout období dešťů v Pákistánu a Indii. Asi tedy. Jak se později ukázalo, Asie se na nás chystala pečlivěji.

 Ranní odjezd se posunul na 10. Hodinu dopolední, sraz u klubovny kdysi proslulého MC První letka útočných čápů. Přišlo se s námi rozloučit plno přátel, někteří z nich nás vyprovodili prvních pár desítek km v sedle svých strojů, dokonce i známý moderátor Standa Berkovec. Před námi byla první etapa končící v Maďarsku. Měli jsme v plánu ujet denně cca 700 km, to aspoň zpočátku, abychom měli určitou rezervu v případě komplikací. 12°c bylo příslib, opakuji, cestovali jsme na jih. Jak naivní jsme byli.

  První hranice jsme překonali s úsměvem a tím nemyslím Česko – Slovenské. Pořád to beru, že naše země končí až na těch maďarských. Také první přenocování co nejblíže k Rumunsku bylo víceméně podobné tomu u nás, najít pension nebyl problém. Jen teplota paradoxně poklesnula o 3 stupně. Nevadí, jsme připraveni, tak honem na kutě. Čeká nás cesta přes Rumunsko a to bychom rádi přejeli najednou.

Další den ráno brzy do sedel a před námi je trochu divoké Rumunsko. Spát chceme až v bulharské Sofii, máme tedy honičku. Čekali nás tragické rozbité silnice, malé děti po nás házely kameny, benzín jsme občas museli hledat. Po celou cestu jsme měli souputníka v podobě dacie obsazené šesti lidmi prokazatelně romského původu s dřevěnou rakví na střeše. Údajně plnou, takže pět uvnitř a jeden pod poklopem. Potkali jsme se nejméně 5x, na konci Rumunska nás i zdravili. Hranice jsme překonali bez problémů a čekalo nás Bulharsko a cesta do Sofie.

  Obávaný kousek Evropy jsme měli za sebou, ale cesta vedoucí k hlavnímu městu Bulharska o tom nesvědčila. Občas připomínala polní cestu a naše naložená endura, jindy kluzký a deštěm zkrápěný asfalt, přinášely riziko pádu. V jednu chvíli jsem si neodpustil dlouhý drift, na který jsem si troufal běžně se svým silničním GSXRem, tentokráte ovšem nebyl zrovna řízený. Ustál jsem to a adrenalin v tu chvíli nastřádaný v mém organismu znamenal přidat na plynu. Celou dobu jsem jezdil první, takže jsem večer dostal vynadáno, kam že to spěchám. Hlavy jsme složili v sofijském hotelu, v pohodlí a….strachu, budou li ráno naše stroje na svém místě. Tři řetězy a sloup mezi nimi nás moc v klidu nenechávali. Naštěstí pohled ráno z okna byl tím, co nás nechalo v klidu a umožnilo pokračovat směr Turecko. Ale o tom zase příště.

J3.K