Hovory na pravici….

  Debatu uvedl pan Semin. Úvod už sám napověděl, že nepůjde o nic, co by bylo spojeno s realitou, především další přednášející, publicista a novinář Petr Hájek posunul své vystoupení blíže k akademické debatě, jejíž hloubku pochopili v sále samozřejmě díky složení posluchačů všichni, nicméně pro případné zájemce o sezení v poslanecké sněmovně šlo o test toho, co lze vydržet. Jeho příspěvek se totiž sice zabýval okolnostmi vedoucími k nynější politické situaci a vývoji především kolem amerických prezidentských voleb, Brexitu a migrace, byl také proložený přáním o návrat ke křesťanským tradicím, popírající evoluci, nicméně vyzněl velmi pesimisticky a rozhodně pro většinu naší populace žijící běžný život plný normálních starostí tak trochu nestravitelně.

  Ladislav Jakl, dosud pracující v Institutu Václava Klause st., měl svůj filozofický přednes podstatně realističtější.  Je vidět, že nežije úplně jen ve svém světě a je v kontaktu i s lidmi z ulice, nicméně i tady lze říct, že se pohyboval v teoretické rovině při hledání příčin a důsledků nynějšího stavu. Oba řečníci se shodli, že příští rok bude obdobím začínajících změn, upozornili na strach evropských levicových politiků z dalších měsíců a na hysterické chování Kavárny, nedokázali však říct, kterým směrem se nakonec budou události přesněji ubírat.

  Václav Klaus ml. je velmi dobrý řečník s jasným názorem. Je těžko pochopitelné, že je i přes svůj euroskeptismus členem prounijní ODS. Jeho blogy a komentáře vycházející mimo jiné i na Seznamu, kde výrazně válcuje politology Pehe, Mitrofanova i Kulidakise, a stojí za přečtení. I na tomto setkání působil jasně nejkomplexnějším dojmem s vynikající vyjadřovací schopností, jeho příspěvek měl hlavu a patu.

  Pan Semin navázal na úroveň Petra Hájka, takže šlo opět spíše o pouhou teorii bez nastínění jakékoliv vize, co s nynější situací. Neustále opakování o návratu k hodnotám, mimo jinpé k duchvním a spojeným s vírou budilo dojem o sjezdu KDU-ČSL. V následující diskuzi měli být vznášeny dotazy, na které měli přednášející odpovídat. První tři dotazy byly spíše zviditelněním se samotných tazatelů. Jediným zaznamenatelným výrokem byla reakce Petra Hájka, který prohlásil, že politická scéna se už nedělí na pravici a levici, což bylo úsměvné v kontextu s tím, jak se samotné setkání jmenovalo. Poté se dostal k mikrofonu autor tohoto článku s dotazem, jak si pánové představují přenos svých myšlenek mezi běžné občany. Odpovědí bylo pokrčení rameny a rada, ať o tom všichni mluvíme a píšeme. V sále bylo cca 150 lidí, z nich možná 30 novinářů, důležité však je, kdo je zaměstnává. Proti médiím Andreje Babiše a moci ČSSD v České televizi je pár blogů a posezení v úzkém kruhu plácnutím do vody.

  Poté se u pultíku skepsi hlavních řečníků podivil předseda Dělnické strany Tomáš Vandas známý svým relativně nesmiřitelným odporem k chování nynějších elit nad názory především Petra Hájka, nesouhlasil s tím, že se toho nedá moc dělat. Diskuzi zakončil svým dotazem Pepa Nos. Otázka zněla:,,Jak jste připraveni na převzetí moci po letošních volbách?‘‘. A to byla asi zásadní chvíle. Odpovědí byla tato věta:,, Nejde o převzetí moci, nejde tu vůbec o moc.‘‘ Tím bylo řečeno vše.

  Hovory ,, Na pravici‘‘ nemají smysl, pokud si jejich organizátoři myslí, že pravice neexistuje. O tom, že politika je o převzetí moci, není pochyb. Samozřejmě přístup k vládnutí může být různý. Někdo moc zneužívá, jiný používá. Jak a k čemu, to už záleží na morálních hodnotách, realistickém pohledu, sebeovládání i schopnosti prosadit svůj názor. Nechápe li někdo, že rétorikou politiků jsou sliby a kvalita zvolených se poté rozlišuje dle toho, kdo co slíbí a co je reálné splnit, nemá v politice místo, respektive se do té špičkové nedostane. A pokud ano, tak omylem. Chce li někdo vést národ, musí voliče nejdříve zaujmout, získat je pro své myšlenky i plány, a až poté dokázat, že volba lidí byla správná. Nikoliv fixlováním, lhaním a překrucováním pravdy, jak to dělá nynější vládnoucí garnitura, ale skutečným stavem a progresem, kterého dosáhnul.

  Debata, které se inadhled zúčastnil, lze nazvat zajímavě ztraceným časem. Nicméně tudy cesta z levicového evropského marastu nevede. Nelze spoléhat na to, že Donald Trump přežije srážku s desetiletí budovaným systémem v USA, nemůžeme čekat, podaří li se Marine Le Pen přesvědčit Francouze k otočení vývoje v její domovině, změní li se politika v Německu či Itálii. Nechceme li dopadnout stejně, jako Švédové, je třeba k šanci na změnu přistoupit aktivně. S výjimkou Václava Klause ml. si nejsem jistý, že mezi předsedajícími byli skuteční potencionální vůdci. Respektive…teoretiků tu máme hodně, chytrých lidí také, ale ta rozhodující síla jsou lidé, které potkáváme všude kolem nás. A sjednotit je aspoň částečně bude velmi těžké. Tedy aspoň ty, kteří ještě nevzdali potřebu být sami sebou. Ale ta možnost zase získat svobodu a opět začít používat selský rozum za pokus stojí. Buďme už konečně realisty.

J3.K