Inkluze, multikultura, sociálka, záměrná likvidace

  Ministryně školství Valachová prosazuje inkluzi na základních školách za každou cenu. Tedy i přes protesty pedagogů, rodičů dětí zdravých i postižených, případně výrazně zaostávajících. Dochází postupně k tomu, že se do jedné nádoby sesypává materiál naprosto rozdílných kvalit a složení. Je to k něčemu dobré?

  Kdysi byly mimo základních škol ještě tzv. zvláštní. V těch se učitelé vyrovnávali s výukou problematických žáků. Být problematickým nemusí vždy znamenat něco, kvůli čemu by se měl někdo urážet. Někteří žáci prostě potřebují pracovat v menším kolektivu a s větší péčí. Poté jsou samozřejmě tací, kterým je školní docházka jaksi překážkou v trávení volného času. Tyto děti většinou pochází z nepřizpůsobivých skupin obyvatelstva, jsou nejen nedisciplinovaní, ale často i agresivní a bez základních hygienických návyků. Pokus o jejich integraci do prostředí běžných základních škol poté často přináší více problémů pro jejich žáky, dochází k rozptylování a zpožďování výuky, čímž klesá její úroveň. Navíc je na učitele kladen daleko větší nápor, což vede k nervozitě a často k rezignaci a neochotě vnímat skutečné vlastnosti jednotlivých dětí. Přeplněné třídy, v nichž je umístěno dítě, někdy i více, které potřebuje úplně jiný režim, tak nejsou ideálním místem ke kvalitní výchově všech. Stížnosti rodičů jsou však nepřípustné, stále častěji se ozývají výhružky směřující od pedagogického sboru, často především od učitele, který je zároveň jmenován jako školní psycholog.

  Podobná situace je tehdy, prosazuje li škola doplněk výuky v podobě multikulturního obohacení pomocí návštěvy z cizí země. Vzhledem k tomu, že v nynější době se zcela záměrně za katedru staví hosté muslimského vyznání, kteří mají za úkol dětem ukázat, že islamizace Evropy jim přinese pouze nové příjemné zážitky, ozývají se nespokojení rodiče stále častěji. Bohužel jdou často proti několika překážkám. Jednou z nich jsou rodiče jiného a poměrně naivního smýšlení nebo žijící v obavách z následků vlastního protestu, druhou je přístup pedagogického sboru, případně zřizovatele školy napojeného na nějakou pofidérní neziskovou organizaci. Tou poslední je opět školní psycholog, který je instruován z vyšších míst. Většinou zastává spíše funkci ideologa, jehož moc je srovnatelná s ředitelem/ředitelkou školy. Což je v naprostém rozporu s ujišťováním o sekulárnosti našeho školství.

  Likvidační praktiky uplatňují učitelé i u žáků, proti kterým mají své výhrady z různých důvodů. Někdy jim vadí individualita žáka, úspěch a nasazení ve sportu, jindy sociální zázemí, určité ambice, jindy samozřejmě určitý příděl šibalství, drzosti. Na některých školách jsou poté díky většinovému zastoupení žen ve sboru perzekuováni chlapci, většinou především ti, u nichž je příděl testosteronu o něco vyšší, než průměr. Někdy jde pouze o kázeňské tresty, jindy o podstatně horší verzi nátlaku. Stále módnějším se stává nahlášení rodiny žáka na tzv. sociálce, někdy už se vyhrožování tímto postupem bere jako samozřejmost. Je až neuvěřitelná situace, kdy neschopná zamindrákovaná učitelka, většinou pouze s absolvovaným kursem psychologie, případně nevyzrálá pedagožka (všimněte si, že nemluvím o mužích, ti většinou řeší problémy jinak) mají pravomoc nechat obtěžovat naprosto normální rodiče s láskou pečující o své potomky úředníky, jejichž náplní už není pomáhat sociálně slabým a nepřizpůsobivým, ale stalo se jí prosazování názorů elit a zájmových skupin. Zaměřují se tedy na ty, kteří si dovolí nesouhlasit s posunem výchovy ve školách a projevit se proti porušování osnov a zákonů. To je totiž právo rodičů. Jde o jejich děti.

  Důkazů pro toto tvrzení je mnoho. Pravomoc šikanovat některé rodiče a děti neprávem ve jménu zachování pohody a klidu a protekce je vcelku běžné, zvláště je li v kolektivu neoblíbeným spolužákem potomek movitého sponzora školy, který si tak kupuje učitelský sbor. Nyní se stále častěji v podobné situaci objevují rodiny, jejichž členové nesouhlasí s prosazováním doktríny zvané multikulturismus. Posledním případem je stav na ZŠ v Brně Bystrci, kde učitelka Barovjanová, mimochodem i místní zastupitelka, vyhrožuje vysláním kohosi z Odboru sociální péče do rodiny, která odmítá zařazení do běžné výuky takových hodin, které jsou věnovány návštěvě muslimských studentů pod hlavičkou neziskové organizace AIESEC známé svým souhlasem s přijímáním migrantů. Redakce má k dispozici i zvukový záznam.

  Snahou úřadů je stále častěji vstupovat do běžného života obyvatelstva, formou příkazů, zákazů a postihů usměrňovat jeho chování dle záměru elit tento nástroj moci ovládající. Všichni známe metody norského úřadu Barnevent , který odebírá děti z funkčních rodin a přemísťuje je jako na běžícím pásu tam, kam se mu to hodí. Chová se stejně, jako někdo, kdo má funkci a pravomoce všemocného Boha. Přitom není úplně jasné, kdo stojí za tímto subjektem, když i stát je na něj krátký. Barnevent je svatým grálem pro ty, kteří touží po moci nad našimi dětmi i nad námi rodiči. A mezi ně bohužel patří i řada učitelů ovlivněných médii, politikou, multikulturismem, vírou a dobou. Možnost ovlivnit to, kdo bude naše děti učit, máme minimální. Ale do jejich výchovy si mluvit nenechme. Ryba smrdí od hlavy, Ministerstvo školství jedná ne v zájmu žáků, ale dle toho, jakým směrem se vydala vláda.

J3.K