Jak k tomu člověk dojde?
www.inadhled.cz Každý z nás má v průběhu života určité priority i sny. Obojí se věkem mění, často je vzestupná tendence týkající se kvality, naopak sestupná spojená s jejich počtem. S postupem času si totiž zvykáme na to, že nic nedostáváme zadarmo a na vše, čeho chceme dosáhnout, musíme vynaložit určité úsilí. Někdo větší, jiné menší, ale to už je o individuální šikovnosti, morálnosti a pracovitosti.
Sny mladých směřují často k populárním osobnostem, ke kterým vzhlíží. Obdivují špičkové sportovce, umělce, modelky, všeobecně známé lidi. Trošku se liší v tom, co se jim na nich líbí. Někdy je to jejich majetek, jindy dovednosti, vzhled. Každopádně jsou pro ně jistou motivací k práci na sobě, ti se silnou vůlí mají šanci být úspěšní v oboru, který si vyberou.
Dospělí lidé už tuší, že cesta na vrchol není nijak snadná, k talentu a píli je třeba přidat velkou porci štěstí. Takže někteří doufají v jackpot, rozbití banku, jiní vyhlíží dědictví, hledají poklady. Realisté si však často sáhnou na dno svých schopností, ti šikovní pak stoupají krůček po krůčku nahoru. Spoléhat na výhru rozhodně nelze. S blížícím se stářím se sny o snadno nabitém bohatství rozplývají, prioritním přáním je zdraví, dostatečný způsob zajištění, většina myšlenek směřuje k dětem a rodině.
Až doposud byla úvaha naprosto logická a neřekla nám nic nového. Otázkou tedy zůstává, kde se v některých lidech vezme touha po určité funkci, která je katapultuje na první stránky všech novin, médií a na špičku sledovanosti. To slovo ,,některých‘‘ má svůj význam. Dá se totiž konstatovat, že lze rozlišovat dvě možnosti. U jedněch jde o přirozený vývoj, u druhých překvapivou snahu postavit svou osobu na piedestal vyvýšený nad současnou společnost. Uvedená situace se může týkat vedoucích postů různé úrovně ve firmách, úřadech i na dalších pracovištích. Přirozený vývoj znamená zvyšování znalostí i schopností opravňující dotyčnou osobu ke kariérnímu růstu, který jej může dovést až do úplného čela. V historii je známo pár případů, kdy se z pomocné síly stal v průběhu mnoha let generální ředitel společnosti. Většinou to zní jako pohádka, ale za určitých, a ne blíže specifikovaných okolností, je to možné. Ostatně podobné možnosti mají i sportovci, fotbalista, který začal až v 15ti letech kopat do míče, hraje nyní v dospělosti nejvyšší anglickou ligu a patří k nejlepším (Costa).
Trochu jiná situace je v politické sféře. Být skutečně dobrým politikem (moc jich zrovna nemáme) vyžaduje určité přednosti morální, dále vědomostní a psychické. Také vyzrálost, schopnost umět udržet na uzdě emoce, to kvůli průběhu vyjednávacích procesů (zde velmi zaostává impulsivní a arogantní Andrej Babiš). Z těchto předpokladů vyplývá, že mládí je většinou kontraproduktivním faktorem pro vstup do nejvyšší politiky. Mladá generace by měla mít možnost učit se politickému chování v jakýchsi přípravkách, nikoliv však zasedat v parlamentu. Možná by bylo správné mít sice dvě komory, nicméně jedna z nich, ta důležitější by měla být dostupná až od určitého vyššího věku 21 let je nedostačujících. Něco podobného, jako rada starších. Zcela upřímně, jedenadvacetiletý Feri nemůže kázat o politice, o které skutečně nic neví. Je to emocemi a energií nabitý mladý muž plný ideálů, které mu do hlavy dostali pedagogové a později političtí gurové typu Kalouska.
Celá tato stať však směřuje k volbě prezidenta České republiky. Co vede pány Drahoše, Horáčka a další jim podobným k přesvědčení, že právě oni jsou předurčeni stát se hlavou státu? Abychom v tom nenechali pouze je, v minulosti se mluvilo o touze Taťány Fišerové, pátera Halíka a mnoha dalších bydlet na Pražském hradu. U některých jde o úsměvnou epizodu, jindy o smutnou historku, pokaždé však naštěstí tito lidé zapadnou v propadlišti dějin.
Kde se tedy vezme touha v jinak často solidně vypadajících lidech touha po tom stát na špičce ledovce? Jde o ego, přehnané ambice, vysoké sebevědomí? Nebo k tomu stačí poplácání pár známých po zádech obdivujících určité přednosti dotyčného, která vystřelí nahoru chuť jim ukázat, že se skutečně nemýlí, když si povšimnuli jeho velikosti? Mpžná je to jen pouhá naivita, která značí neznalost politického prostředí a rizika zákulisních intrik schopných dostat do role prezidenta naprostou loutku skákající dle pokynů loutkovodičů?
Nebyl by tedy správný přirozený vývoj a o pozici prezidenta by se měl ucházet člověk skutečně znalý poměrů na politické scéně? Někdo s jistým morálním kreditem, úrovní vědomostí a názorově dostatečně vyhraněný tak, aby zastupoval aspoň většinu národa této země nejen na našem území, ale především na tom evropském a světovém? Někdo, kdo je schopen odolat tlaku EU, Agrofertu i dalších lobbistických gangů? Tak, jako byl Havel kdysi logickým vyústěním tehdejších procesů (o zásadních chybách a nedostatcích tehdejší doby jsme se dozvěděli většinou bohužel pozdě a důsledky toho budeme pociťovat ještě dlouho), jeho nástupce Klaus dokázající se postavit o něco důrazněji diktátu EU (dokud byl ve funkci, tak ne pořád dostatečně) a poté Miloš Zeman. Otázkou je, máme li nyní dostatečně zkušenou, vlasteneckou a vyzrálou osobnost, která by dokázala nahradit Miloše Zemana. Odpověď necháme na Vás, možná ano, ale Horáček a Drahoš jí opravdu nejsou.
J3.K