Jurášek, příběh odložené andulky

Pro každého přijde čas, kdy se narodí, žije a nakonec zemře. Ale přesto každý můžeme zůstat svým způsobem věční. Lidé nás uchovávají dál ve svých srdcích. A tímto způsobem vzpomínka našeho příběhu pokračuje. Stane se věčným, dokud se předává.

Jsou však tací, kteří dostanou do kalichu života zvláštní dar. Dar, dotknout se lidí kolem sebe. Vnést jim do srdce radost. A Jurášek takový byl.

Pamatuji si velice dobře, kdy jsem Juráška uviděl poprvé. Jako obvykle jsem toho dne navštívil svou oblíbenou zoo-prodejnu. Byl v ten okamžik k nepřehlédnutí. Uvnitř voliérky s exoty byla spousta andulek a uprostřed toho jařivého ruchu seděl na bidélku majestátně sameček andulky se slunečně zlatým kabátkem a blankytně modrou vestičkou. Velice jemně probíral peříčka blankytně modré samičce, která seděla vedle něj. Nešlo z nich spustit oči. Kohokoliv, kdo neurvale přistál vedle nich, s jistým rozmyslem odehnal. Jakoby chtěl dát najevo, že tento kousek prostoru je pouze jejich, že nemá úmysl někomu ublížit, ale chce být respektován a mít soukromí.

Mé tehdy již zkušenější oko člověka, který se zabýval chovem andulek, mi správně napovědělo, že se jedná již o starší pár. Prodavač mi prozradil, že jsou to vyřazené vysloužilé andulky z chovu jednoho chovatele, aby šly k někomu na dožití. Znělo to děsivě. Smutně dodal, že by je raději viděl, jak je někdo koupí dohromady, než aby byly rozděleny. Věděl, že zrovna začínám s chovem, tak mi je ani ke koupi nenabízel. Odešel obsluhovat další zákazníky.

Tehdy jsem tam stál se známým, který na mě pohlédl a prohlásil: "Myslíš?"

Odpověděl jsem: "Kdo je koupí, když ne já?" 

Nemohl jsem v sobě zastavit tu hrůznou myšlenku, že je ještě při tomto osudu někdo nevědomky rozdělí.

Vůbec první foto po příchodu domů.

Najednou jsem stál u kasy a prodavač se usmíval; děkoval. Ještě před zaplacením mi na mysl padla dvě jména - Jurášek a Rozárka. A dodnes nedokáži odpovědět, jak mi přilétla na mysl. Bylo to prostě jasné. 

Bylo mi tehdy jedno, že právě začínám s chovem, a že si doma nesu dva hodně postarší jedince. Oběma bylo už přes deset let. Víc jsem se o nich nikdy nedozvěděl. Pouze ještě to, že Rozárka byla již vynesená. Takže na mladé nemohla padnout myšlenka. To mi ale nevadilo. Upoutala mě jejich láska.

Den za dnem, noc za nocí, neustále se zdržovali v kontaktu. A i když jsem je později začlenil do svého hejna, jakoby je to ještě v jejich lásce více utužovalo. Kolem byla spousta mladých, aktivních a atraktivních jedinců, přesto oni dva zůstávali jako takový pevný pilíř spolu. Jurášek neustále ladně obletoval svou Rozárku, krmil ji, probíral jí peříčka a ona jemu. Polední siesta byla vždy společná a noční spaní se neobešlo bez pevného tisknutí se jeden k druhému. Myslel jsem, že je to třeba po čase přejde, ale nebyla jediná noc, kdybych je nenašel hřadovat pospolu. Jurášek statečně odháněl mladé nabuzené samce i samičky, a i samotná Rozárka nepřijímala nikdy nadšeně jakýkoliv jejich, byť i vzdálený pokus o sblížení. Ona jako pravá dáma, on jako pravý gentleman. Ona měla trochu povýšené chování princezny a při každém mém pokusu ji chytit, mi to tehdy dala vždy zobáčkem bez okolků pocítit až na krev - óóó, jaká že nestoudnost ji vůbec uchopit. A Jurášek miloval koupání, salát a i mou společnost.

Nevzpomenu si přesně, jaké to bylo datum, kdy jsem si je přinesl domů. Ale Jurášek s Rozárkou až do včerejšího dnes u mě žili, doufám že spokojeně, další 4 roky.

Včera jsem šel jako obvykle krmit. Všiml jsem si, že Jurášek posedával bokem od ostatních. To bylo jiné. Vždy byl první u krmítka a zobal mi zrní div ne z ruky. Dnes ne. Podsunul jsem pod něj prst a on místo krmení na něj pomalu nasedl, což mě rozrušilo. Rozárka seděla smutně opodál. Bylo to zvláštní. Nakrmil jsem hejno, postaral se o mladé a šel po svých povinnostech. Asi po hodině jsem se vrátil a Juráška našel sedět na dně v rohu, opodál od hejna a Rozárka posedávala vedle něj. Už dříve jsem četl o příhodách, kdy umírající andulky svůj konec cítí a odchází umřít do ústraní, ale nikdy jsem to nezažil. Přivolaný veterinář mé tušení jen potvrdil. Jurášek nevykazoval do posledního dne náznak jakékoliv choroby. Ah ano, odpusťte, jeho choroba nesla jméno "stáří".

Uložil jsem tedy Juráška do košíčku – na fotce již unavený a ospalý.

Ten maličký statečný tvoreček mi najednou ležel v košíčku a já sledoval jeho unavený zvedající se a klesající hrudníček. Pomalu usínal ten malý opeřený rytíř, a tu a tam se na okamžiky probouzel. Vždy se na mě díval hlubokým smířlivým pohledem ptáčka, který jakoby věděl, kam až došel. Tiše jsem sledoval, jak se jeho dech postupně zpomaluje. Intervaly mezi tím, kdy se probouzel ze spánku, se prodlužovaly. Začalo mi být později úzko z toho, že už dlouho neotevřel oči. 

Jemně jsem ho oslovil, pak podruhé a on velice unaveně otevřel oči dokořán a zadíval se na mě. Najednou jsem ze sebe začal sypat jedno slovo za druhým, že se nemusí už ničeho bát, že všechno bude dobré a že se mu o Rozárku postarám. Hleděl na mě hluboce a já měl najednou pocit, že rozumí každému slovu, které mu říkám. Připomněl jsem mu, že mu nechám otevřené okno, aby na to nezapomněl. Jurášek se znovu podíval, jemně se zachvěl po celém těle a ještě hlouběji se zachumlal do svého košíčku. Pomalu usínal a opřel si hlavičku a jeho hranu. Dech měl čím dál mělčí a pomalejší. A to bylo naposledy, co jsem ho viděl živého.

Nevím, kdy jeho statečné srdíčko udeřilo naposledy, kdy nás v noci všechny oblétlo, usedlo vedle Rozárky a pak otevřeným oknem odlétlo vysoko do oblak. Odešel v noci a tiše. Došel na konec své cesty a nikoho tím nevzbudil.

Vím ale jedno! Chovatel, který se kdysi tohoto páru vzdal, přišel o jedno. Přišel o svou lásku v srdci. Protože nepochopím člověka, který odloží takového tvorečka jen proto, že prostě přestal sloužit tak, jak on si představoval. Je to pouto, které si k těmto tvorům tvoříme a jsme za něj zodpovědní. Ne oni! Oni jsou jen němé tváře, které jej mlčky přijmou a chovají ve svých srdcích. A není omluva pro takové sprosté odložení pouta jen proto, protože druhá strana přestala sloužit. 

Nejsem dokonalý. Vím jen jedno. Kdysi jsem stál v krámě a hleděl na dva malé tvorečky. A já vytvořil pouto a slíbil jim, že je neopustím. Svůj slib jsem dodržel a doufám, že ty 4 roky byly pro ně požehnáním. Že mohli v klidu pospolu dožít. Viděl jsem v nové podobě sluníčko, kterým Jurášek byl, díky svému zlatému kabátku a kousek oblohy, kterým se stala Rozárka, díky své blankytné barvě. A i když každý den nesvítí slunce, víme, že je někde schované za oblohou... Dnes jsem mlčky sledoval v kleci smutnou Rozárku. Nyní se stala ona tou oblohou, jež ve svém srdci skrývá své sluníčko. Ona ve svém malém srdíčku nese jeho odkaz a tím se stal nesmrtelným. A až jednoho dne odejde ona, ponesu jejich malá srdíčka ve svém já...

A nyní víte, že existoval jeden malý Jurášek, sameček Andulky vlnkované. Nevím, kdy se vyklubal na tento svět, ale vím, kdy z něj odešel. Nezůstal pouze odloženou opotřebovanou andulkou, ponechanou napospas osudu někde ve zverimexu, ale že měl svůj příběh, který nyní nesete i Vy ve svých srdcích dál. Zůstává tím věčný a v tom je síla lásky.

Dnešní svět je krutý. Nepotřebné se prostě odloží. Děkuji onomu neznámému chovateli, že je odložil, protože já je našel a dostal tím hromadu radosti a krásných chvil. Posunul se dál. A dál také věřím na "BOŽÍ MLÝNY".

A možná, až zase jednou půjdete kolem nějakého zverimexu, zkuste si vzpomenout na jednoho Juráška (možná že uvnitř zrovna podobný sedí), ať se jeho příběh stane, oproti podobným chovatelům, věčný. Nebo ho pošlete prostě dál. Děkuji... A pokud se nyní dostal až k Vám, ANO K VÁM :), pošlete mi zprávu - TŘEBA SEM NA STRÁNKY DO KNIHY NÁVŠTĚV, odkud jste, ať vím, že to vyprávění mělo smysl.

http://vero-bardo-budgie.webnode.cz/news/jurasek-pribeh-odlozene-andulky/

Rozárka a Jurášek - poslední společné foto.

S láskou...v našich srdcích Jurášku - R.I.P.

Děkuji www.inadhled.cz za podporu.

Text a foto - Věroslav Bardoun