Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - další náhled do řecké kuchyně - Zdraví Řekové
Řecký národ a jeho průměrný věk byl staticky uváděn na první místa ve světovém žebříčku dlouhověkosti a průměrné úmrtnosti, která se pohybovala na hranici vědeckých pokusů, jak nezestárnout a dožít se 150 let. A přitom jedí naprosto opačně, než uvádějí všichni výživoví poradci a lékaři. Jedí s chutí, láskou, dlouho a všechno. Přitom umí kombinovat jídlo a pití tak, že cizí turista to nepozná, ale Řekové kroutí hlavou proti jejich kombinacím, většinou alkoholovým.
Extrémní příklad mojí babičky Kateriny, která se dožila 96 let a určitě by tady ještě byla, kdyby si opakovaně nezlobila obě dvě nohy, uvádím z důvodu, že ona jedla naprosto to, co nám všichni zakazují.
Měla jednu zvláštnost, kterou jsem trochu po ní zdědila. Neskutečně se štítila a po každé návštěvě, na kterou se mile usmívala a dolévala jim její vlastní domácí retsinu, vyhodila skleničky. Mohla je umýt, ale ona je raději vyhazovala.
Babička jedla každý den smažená vajíčka, která plavala alespoň v litru olivového oleje, do kterého si namáčela domácí bílý chléb. K tomu přikusovala cibulky a doplnila řeckým salátem s jejím vlastnoručně udělaným kozím či ovčím sýrem. U babičky přesně vím, že to byl kozí sýr. Sem tam vypila i to šílené kozí tučné mléko a nutila mne k tomu také. Tajně jsem ho vylévala, až mě nachytala, a tak jsem za trest musela dojit kozu. Seděla celá v černém, drobná a hubená a měla hůl v ruce, kdyby se mi nechtělo dojit, tak mě tou holí prostě praští. To už jsem byla skoro dospělá studentka a ona mě viděla po dlouhých devíti letech, kdy jsme se nemohly z politických důvodů navštívit. Fajn, dojila jsem kozu a bála jsem se jí, mečela a já jsem ječela a babička byla připravena mě bouchnout holí o záda. Pak jsem však musela vzít bílé plátno a to husté mléko dlouho válet z jedné strany na druhou v tom bílém plátně, dokud nezbyla ta správná surovina na sýr.
Babička žila u moře v Paou v pohoří Pilio, nejnádhernější řecké oblasti. Strýc tam postavil domek a ona tam žila i s její dcerou a se všemi příbuznými, kteří tam přijeli a odjeli. Měla svoje slepice, kozu, králíky a kousek od ní plavaly v moři ryby, které ona tak milovala.
Samozřejmě, jak jinak, chodila jsem s bratranci rybařit a v noci na chobotnice, abychom babička a vlastně i my jedli čerstvé mořské ryby.
Na kousku zahrady rostly tuny rajčat, paprik, baklažánů, mrkve, petržele, milovaný celer. Z ovoce to byly melouny, třešně, jabloně a prostě všechno, co tady mohlo růst, tak babička denně používala. Celý pozemek byl pokryt olivovníky starými snad 250 let a já jsem děkovala někomu tam nahoře, že není sklizeň oliv. Ta bývá v zimě, většinou v prosinci a babička by se vykašlala na moje hebké ruce a nedej bože i na moji manikúru.
Babička a její stravování nebylo žádnou mimořádnou výjimkou, protože takto se starší generace stravovala. Byla výjimečná tím, že si všechno vypěstovala sama a chovala si domácí zvířata, která ji byly k užitku, takže nejlépe se měly slepice. V tomto případě musím konstatovat, že slepice byly opravdu unikátní a snášely vajíčka jedna radost, ale kdo je měl hledat?
Asi jsem po ní zdědila nechuť k masům, především vepřovému. Jedla ho málo a mně její kuchařské umění vyhovovalo. Jídla byla skromná, ale velmi chutná, a to i díky různým salátům, které jsme k bezmasé stravě jedli všichni, kdo seděl u stolu. A když byly ryby, tak zase byly i ty dobré saláty.
Katerina Kaltsogianni
