Kdo se v tom má vyznat, by se chtělo říct…

  Jsou však situace, kdy si vlastním náhledem můžete udělat ostudu a po čase jej přehodnotíte, někdy si ho díky různým dostupným informacím ani udělat nelze. Což není problém, jde li o soukromou věc, opakem je situace u společensky známých a významných lidí. Poté dochází k tomu, že je národ rozdělen na dvě skupiny a každá fandí přesně opačnému náhledu na věc a dotyčného buď souudí, nebo jej za pronesené výroky chválí a vynáší do nebes.

  Abychom nechodili kolem horké kaše, příkladem je nyní dění na Ukrajině, hlasy z Pobaltí a vše spojené s krizí v těchto oblastech. Zatím co postsovětské státy na březích Baltu se obávají podobné agrese, kterou prošel Krym, válka na Ukrajině už nějakou dobu zuří a likviduje vše, co za něco na jejím východu mělo nějakou cenu. Na první pohled je logická nenávist, kterou naši občané cítí k angažovanému Rusku, vycházíme však především z nedávné historie a z vlastních zkušeností.

  Naopak vnímání americké protistrany je většinou daleko pozitivnější a zároveň naivnější. Jsme ovlivněni uplynulými léty v područí vlády z Moskvy, americkou kinematografií a rozdíly v kultuře, když ta zaoceánská nám přijde modernější. V podstatě však obě spojuje arogance, prosazování vlastních zájmů a národní ego. Což se promítá do propagandy a vytváření určitého obrazu v nás.

  Pravdou je, že USA se staví již dlouhou dobu ve jménu svobody a demokracie do role světového ochránce. Jaké byly většinou pravé úmysly vedoucí k akcím ve světě, o tom můžeme jen spekulovat, většinou však více ekonomické, než lidské. Multikulturní společnost v tomto státu je jakoby vzorem toho, že lze spojit nespojitelné. Tedy různé barvy pleti, náboženství, kultury a demokracii. Jisté však je, že při pohledu do samotných Států mají samotné problémy s vysokou kriminalitou, bojují i tam s rasovou nesnášenlivostí. Také se zdá, že i ve světovém dění se již tolikrát zmýlili a svým řešením destabilizovali plno oblastí, ve kterých sice vládnul diktátor, ale pořád to byl ten nejlepší způsob vlády pro danou zemi.

  Je asi hloupé tvrdit, že Saddám Husajn, Kaddáfí a pár dalších byli možná menší zlo, než Islámský stát, Ale jak se ukazuje, lepší je ovlivnitelný vládce, než zfanatizovaný dav. A Ukrajina je dalším šlápnutím do vosího hnízda. Samozřejmě by bylo pro Západ ideální mít tak blízko Kremlu spojence, který by zároveň byl určitým nárazníkem Evropy při případném konfliktu. Jenže v zemi plném Rusů by to prostě nefungovalo. Navíc v tak blízkém období po rozpadu Sovětského svazu. Zdá se, že i zde se USA trochu spletly v úsudku a její tajné služby nebyly rozhodně trpělivé, zároveň podcenily ty ruské. Možná by za určité ekonomické podpory časem došlo k většímu rozšiřování prozápadních nálad, trvalo by to však ještě roky a stálo mnoho peněz. Přiznejme si, že Ukrajinci i pro nás jsou svou kulturou blíže Rusku, než například Německu. A to nemluvíme o východu země, kde je Rusů ještě více, než v Kyjevě. A podle toho také vypadalo vládnutí po oddělení od SSSR po jeho zániku a státní majetek se rozmělňoval do kapes vůdců oranžové revoluce a stát přesto zůstával ekonomicky závislý na svém sousedovi.

  Jisté je, že na světě existuje plno národů, které ještě nejsou připravené na demokracii a svou minulostí si víceméně říkají o diktaturu. Ta je často bohužel tím nejvhodnějším systémem pro danou zemi a i když se to zdá brutální, možná většině lidí přináší více jistoty, bezpečí a svobody. Překotné změny v chování lidstva provedené za posledních 300 let, kterým napomohl raketový rozvoj technologií, jsou někdy příliš rychlé na to, aby je lidstvo po mnoha tisíciletích jiných pořádků vzalo kompletně za své. Někde to trvá prostě déle a neumí tam s demokracií zacházet. Ono totiž i to se musí každý národ nějak naučit. Možná lepším způsobem, než vyvolávání revolucí, by byla určitá osvěta diktátorů s tím, že dobrý feudál dbá o rozvoj vlastní země.

  Možná proto jsou tu tedy velmi protichůdné názory. My žijeme v zemi, která se na cestu svobody vydala nedávno a relativně se jí daří tu změnu ustát. Naši lidé se tak bijí do prsou a mají pocit, že rozumí situaci o pár kilometrů dále. Není tomu tak a jediné, co nám opravdu muže vadit, jsou mrtví, které konflikt přináší a blízkost toho, čeho se samotní obáváme. Američané jsou a vždy budou daleko, Rusové jsou a vždy budou hrdí s pocitem, že jim nikdo nerozumí. A my? V rámci smyslu pro improvizaci bychom měli do toho nekecat a pečlivě sledovat vývoj. Každý halasný projev podpory kterékoliv straně může být tím posledním hrdým činem, který bychom udělali. A samozřejmě být připraveni tam, kde budeme moci pomoci strádajícím. Nikoliv však tak, že je nastěhujeme k sobě. Ale když ona ta možnost do všeho kecat tak láká……

J3.K