Když musí všichni, musíme i my…

  Nebudeme se již detailně zaobírat uplynulým stoletím, které pro náš stát znamenalo trochu radosti, plno utrpení a nakonec i dostatečnou porci zklamání. Tedy jen rychlý přehled. Vyústěním toho všeho je dění kolem nás. Jsme o něco menší, přišli jsme o Slovensko. Jsme méně samostatní, vyměnili se vládcové, kteří se postupně z Vídně přestěhovali do Berlína, poté do Moskvy, aby se přes Brusel opět vrátili do Berlína. Řešíme opět problémy se školní výukou a indoktrinací, z glorifikace fašistických vůdců jsme přešli na oslavy komunistických, které vystřídal lstivý Václav Havel, chvilku vydrželi i američtí demokratičtí presidenti, abychom nyní povinně tleskali komediantům sedícím v Evropské komisi a parlamentu. Zatěžujeme se genderovým šílenstvím, potlačujeme význam klasické rodiny. A ozdobou na dortíku oslav je milion muslimů poblíž našich západních hranic a další jejich davy rozlezlé po celé Evropě. Takže tolik toužebně očekávaná svoboda cestování a pohybu po světě se pomalu mění v dovolené spojené s obavou, je li ležení na pláži ještě bezpečné. Podobně tak přistupujeme k cestám do zahraničí spojeným s návštěvou lokalit, které se z kdysi malebných změnily na no-go zóny. Vládci v EU navíc neustále tvoří nové a nové nařízení a zákony, které postrádají logiku, a jen trochu inteligentní člověk přemýšlí, co dotyčné odpovědné úředníky vedlo k tomu, aby se podobným problémem vůbec zabývali.

  Naše hospodářství prošlo mnoha změnami. Po založení státu jsme se postupně dostali do relativní špičky, abychom přes válku makali na německou válečnou mašinérii. Komunisté žili z toho, co po válce zbylo a obnova byla pomalá a zaostalá, nicméně jsme byli většinou soběstační. Úroveň služeb a zboží nevysoká v poměru se Západem, ale zase jsme si užili levicové zvůle a v roce 1989 překročili na druhý břeh. Bohužel v době, kdy se Západ začal přetvářet, výsledkem čehož je pro nás určitý návrat k autoritativním politikům, ztrátě demokracie a živení státního přebujelého aparátu. Mezi lidi se vrátil strach, což se týká především podnikatelské sféry. Šikanování finančních úřadů připomíná dobu, kdy soukromý podnikatel bylo sprosté vyjádření pro lidi, kteří nechtěli být závislí na platech poskytovaných státem.  Naše podniky byly rozprodány, zahraniční investoři se stali pány a z Čechů jsou vazalové a kmáni. Mohutný rozvoj je pouze na oko, opustí li tito zahraniční majitelé své továrny a pronajaté sklady, zůstane tu poušť, kterou bude těžké dostat do použitelného stavu. Přitom k tomu stačí jedna střední krize, která už pomalu klepe na dveře. Zemědělství je v rukách egoistického Slováka sedícího ve Strakovce a potravinářství je společně s ním v situaci, kdy jsme plně závislí na importu. Přitom naše zelenina a ovoce končí zaorané v půdě, nebo se dokonce ani nesklízí. Naše tradiční pokrmy a nápoje se nesmí vyrábět, nebo nám mění z Bruselu receptury.

  Samotné oslavy proběhly ve stínu výše popsaného. Prezident je polovinou národa s výhradami uznáván, druhá menší, ale mnohem hlučnější část jej bezprecedentně nenávidí.  Podle toho vypadala reakce na vyznamenané hosty slavnostního večera. Jistě, mnohým lze upřít významné zásluhy, ale Zeman vyslal jisté poselství. Mezi odměněnými byli ti, kteří se veřejně postavili proti migraci, a to i přesto, že vycházejí z prostředí, které halasně vítá každého migranta, který šlápne na evropskou půdu. Umělci a paní ředitelka školy, kterým se dostalo ocenění, tak jdou hrdě proti svým soukmenovcům a často i zaměstnavatelům. Proto byla oceněna jejich statečnost a přímost. U sportovců je to odměna za dřinu a píli, kterou věnovali svému rozvoji, byť často v prostředí korupce a nezájmu státu. O to větší je zázrak, dokázali li vystoupat až na nejvyšší stupně. Podnikatelé poté jsou nejvíce kontroverzní skupinou, protože být úspěšným u nás znamená projít mašinérií spuštěnou politiky. Opět jde o korupční prostředí, kmotrovské vztahy a osobní kontakty. Jestliže tandem Havel – Bakala vládnul po dlouhé roky, přiživoval se Kocáb, řada exdisidentů, Horáček a plno jim podobných, později převzali otěže jiní. Možná někoho napadne dvojice Klaus – Kellner, nyní je na očích zase Zeman – Babiš. Každá doba měla své vůdce a vyžírky. A právem presidenta je odměňovat i své blízké. Že se nedostalo na skutečné velikány? Ne tak úplně, navíc řada z nich ani o popularitu nestojí. Samotná vojenská přehlídka odpovídala velikosti naší armády a byla připomínkou toho, že ještě existuje, i když je malá a de facto k ničemu.

  Nakonec je třeba si povšimnout ještě jedné maličkosti. Zatímco francouzský prezident Emanuel Macron k nám jel rozdávat rozumy a příkazy, o čemž svědčí články ve francouzských levicově zaměřených denících, slovenská hlava státu Kiska si přijel lízat rány po prohře u soudu o pozemky, se kterými spekuloval, tak německá kancléřka po návratu domů oznámila konec své politické kariéry. Bylo by fajn, kdybychom za to mohli my a světu tak pomohli, nicméně důvod je propad v dalších volbách a snižující se důvěra v nynější politické vedení evropského lídra Německa. Možná se tedy blíží lepší časy, zvláště když Salvini v Itálii, Orbán v Maďarsku a Poláci všeobecně ustojí své kroky namířené proti zvůli Bruselu. Pak by možná dalších 100 let naší země mohlo vypadat trochu lépe. Ale věříte tomu, rozhlédnete li se kolem nás?

J3.K