Květen, měsíc lásky a také osvobození od nacistů

  Květen je také obdobím, kdy si připomínáme konec 2.světové války. Zdá se, že na tuto událost je záměrně zapomínáno. Přitom kdy jindy než právě nyní si máme připomínat hrozby nacismu a dopady zločinnosti fašistických vojsk. Rozpínavost Germánů je historický fakt a hitlerovské Německo bylo jen jednou z dalších variant snahy rozšířit německou moc. Germánům jejich území nebylo nikdy dost velké a měli tendenci se rozrůstat. Máme smůlu, že se naše krásná země nachází v blízkosti centra německých geopolitických zájmů a jsme tak první na ráně. Jakožto Západní Slované jsme s Němci už dost promícháni, čím je naše vlastenectví značně naředěno. I přesto jsme po dlouhá staletí více či méně odolávali germanizaci národa a jeho povědomí, dokonce i v době, kdy Sudetští Němci obsadili celé pohraničí. Druhá světová válka byla utrpením pro většinu Evropy a nešlo pouze o genocidu Židů. Snaha Němců společně s židovským národem vyhladit i Slovany přešla v útok na Sovětský svaz. Přestože v určité fázi měly Německo a Rusko dohodu o neútočení, Němci dohody nikdy moc nedodržovali. Nechceme tu rozebírat začátek války, jisté je, že Československo bylo Spojenci obětováno jako první a bez náznaku obrany předáno Německu. Pro některé obyvatele to bylo nepřijatelné, jiní v podstatě převlékli kabát, někteří na tom nakonec výrazně profitovali. Třeba rodina Václava Havla, namátkou. Což mu nezabránilo později jako prvnímu ,, prorazit“ Benešovy dekrety. Šlo tak o ukázku Havlových morálních kvalit.

  Fašismus a nacismus mají oficiálně u nás stopku. Tedy až do nástupu Pětikoalice k moci. S výjimkou některých primitivů z řad fotbalových a hokejových pseudofanoušků je spíše výjimečnou záležitostí. Koncentrační tábory, vlaky smrti, popravy gestapem prováděné a další zvěrstva zůstávaly nadlouho základem výuky ve školách a každoroční připomínky v médiích a mnoho dokumentárních pořadů, v posledních letech prezentované především na Prima zoom a ČT2 nám připomínalo, jakého nelidského zacházení jsou zfanatizovaní lidé schopni. Hlavní roli v boji proti nacismu zastávali Sověti a Spojenci. Jestliže nacisté napadnuli Sovětský svaz a zpustošili ho až k Moskvě, Američanů se 2.světová válka na jejich území vůbec nedotknula, Evropa byla většinou drcena. Padnulo 20 milionů Rusů a příslušníků dalších slovanských národů žijících na území Sovětského svazu, měli tedy nejvíce obětí a mohou se bez uzardění považovat za skutečné vítěze nad nacismem. To i přesto, že měli ve vlastních řadách i na Ukrajině řadu nepřátel s nacistickým smýšlením. 20 milionů je dostatečný počet mrtvých na to, aby si Rusové vybudovali alergii na nacismus a pokračovali v boji proti jeho nositelům. Zvláště tehdy, vraždí li opět příznivci této ideologie obyvatelstvo ruské národnosti. Což se děje už 8 let v Donbasu a z ukrajinských nacistů hlásících se k odkazu Bandery jsou složeny ozbrojené oddíly Azovského praporu a Pravého sektoru. Navíc je třeba připomenout, že nacismus vyznávající jedinci už dávno pronikli do nejvyšších míst politiky a třeba i policie na Ukrajině.

  Naše politická reprezentace a média ztrácí paměť. Podpora Zelenského režimu je de facto ignorací šířícího se nacismu a veřejně se vyjadřující členové vlády a parlamentu tak prosazují nacifikaci Ukrajiny a potažmo i České republiky. Import manželek bojovníků Azovské praporu či Pravého sektoru k nám a zamlčování skutečnosti, kterou je vyznávání stejných praktik, které známe od dob existence hitlerovského Německa a proslulých praporů SS, jejichž symboliku vídáme na vlajkách a označeních výše uvedených ukrajinských vojenských jednotek, je pouze dalším protiústavním šířením nacismu u nás. A přidáme li podporu ekonomickou a materiální, která směřuje na Ukrajinu i k rodinám k nám schovaným, lze naše i evropské liberály považovat za novodobé nositele nacismu. Naopak snahou Ruska je denacifikovat své okolí a Ukrajina je evidentně nacismem natolik prorostlá, že zakročit proti ní bylo historickou povinností. Důvodem je právě masakr 8 let probíhající na Donbasu.

  Naše stávající politická garnitura a média převrací historii. Strhávání pomníků sovětských hrdinů, , kteří se podíleli na porážce nacismu, je ukázkou politického analfabetismu. Sliby poskytnuté Sudetskému Landsmannschaftu z úst našich ústavních činitelů týkající se možného zrušení Benešových dekretů (tlačí na to i Berlín a Brusel) jsou jasným příkladem kolaborantství. Zatímco Američané si z Německa odvezli všechny odborníky a technologie vzniklé za války, Sověti museli začít budovat novou zemi. Američané před koncem války nesmyslně bombardovali i naší zemi, Sověti mezitím vztyčili na budově Německého sněmu svou vlajku. Nebýt Rusů, byli bychom součástí Německé říše. Máme jim být za co vděčni a nezapomínáme na to. I když pro mnohé je to dávno, navíc pozitivní dojem kalí doba kolektivizace, rok 1968 a normalizace (pozor, Rusko dávno není Sovětský svaz), jejich boj na Ukrajině za likvidaci vzrůstajícího nacismu nám tuto historickou dobu 2.světové války opět připomíná. Ne ukrajinské vlajky, nyní mají vlát všude ty naše a pomníky odkazující na padlé sovětské hrdiny by měly být obloženy kyticemi šeříků. Naši politici se stali propagátory nacismu a ve své ideologické zaslepenosti vedoucí k nenávisti k Rusku porušují vše včetně naší Ústavy. Není to poprvé a zdá se, že se stala naprosto nicotným cárem papíru. Ukrajinci se mezitím u nás zabydlují, ždímou státní pokladnu a zbraně námi dodávané míří na ty, kteří vyhnali nacisty jak od nás, tak se o to pokouší i na Ukrajině. Stydím se za naše politiky i média.

Jindřich Kulhavý