Levice stále vyhrává

  Třicet let po opuštění socialistické cesty směřující k vybájenému komunismu dochází ke generační výměně. Tzv. Husákovy děti pamatující si mlhavě rok 1968, školní drezuru v období kolem Charty 77, povinné besedy s kovanými komunisty a téměř povinnost být součástí Jiskřiček, Pionýru a SSM, jakožto přípravek pro výchovu budoucích kádrů KSČ, zažili také změny k lepšímu a výrazně je urychlily. Velmi zjednodušeně se dá říct, že rozvojem elektroniky a jistému uvolňování pevného sevření k nám pronikly první rádia se západní normou VKV, což umožnilo poslouchat západní stanice, u hranic šlo navolit rakouskou a německou televizi, dorazila k nám západní hudba. Blížil se rok 1989 a neudržitelnost stávající situace vytvořila otázku, kdy to konečně rupne? Havel už byl nějakou dobu připravován, dravci číhali v zákopech a spontánní události v lednu byly prvním testem připravenosti a později se studentský marš stal ideálním okamžikem vizuální výměny postů.

  Vynechme nyní domácí dění, kterým se kdysi u nás mělo uzavřít definitivně budování sociaslismu s hlavním atributem, kterým byla diktatura proletariátu. Už jenom to spojení diktatura s jakýmkoliv slovem jasně poukazuje na absenci třeba jen malého zárodku demokracie. Zvláště tehdy, když si uvědomíme, že za ní stáli pohlaváři KSČ. Není největším paradoxem, když se šlechta vzešlá z komunistického režimu nazývá proletáři? Nicméně jsme se otočili čelem k Západu a snili o rychlém běhu za vysněným kapitalismem. Nejdříve je třeba si nastínit zásadní rozdíl mezi komunismem a kapitalismem. Velmi zjednodušeně. Zatímco v komunismu je preferováno společné vlastnictví výrobních prostředků, výdobytku práce a všeho spojeného se zisky a společnou správou majetku, v kapitalismu je upřednostněno soukromé vlastnictví. Obojí může být přitažlivé, každé pro jiného. Přesto je velmi snadné zjistit, co je přínosnější.

  Rozhlédněte se kolem sebe. Vytvořme si tři jednoduché srovnávací modely. To pro starší i mladé. Zaměříme li se na společně užívané prostory třeba v paneláku ve městě, často narazíme na špinavé chodby, poškrábané či posprejované fasády, nepořádek na schodišti. Vejdete však do jednotlivých bytů obývaných jednotlivci a najednou jste v jiném světě. Uklizeném, opečovávaném a voňavém. Samozřejmě záleží na životní úrovni majitele či nájemce, nicméně v naprosté většině to za dveřmi vypadá lépe, než před nimi z pohledu příchozího. Podobné je to s veřejným prostranstvím a soukromou zahrádkou. Zatímco venku kde kdo zahodí nedopalek, žvýkačku či odpadky, svou zahradu udržuje v pořádku a ve stavu, který odpovídá vlastnímu přístupu k životu. Člověk líný a s jistým podílem prasete v sobě ji nechá zdevastovanou, zarostlou a plnou nepotřebných věcí, pracovitý člověk se vztahem k věcem ji má vymazlenou a opečovávanou. Své si prostě hýčká. Posledním příkladem je sdílení dopravních prostředků. Podívejte se v Praze na chování uživatelů elektrokoloběžek. Ač jde o na první pohled vynikající nápad, opomnělo se vzít v potaz to, že lidi k ne vlastním věcem mají přístup odpovídající odhození použité koloběžky do křoví, kontejneru či testování, co drahý stroj vydrží. U svého dopravního prostředku však řeší i nepatrné poškození. Tedy aspoň ti správně vychovaní.

  Vlastníte li něco, máte k tomu vztah. Ten si budujete okamžikem, kdy si něco vysníte, ušetříte peníze, jdete si to zakoupit. Možná půjčka už to trochu degraduje, ale budiž. Jen jejím splácením, které často skončí až na konci životnosti věci, se může pozměnit vztah k ní, to už ale jiná věc spojená s finanční gramotností. Právě tu se snaží bankovní sektor změnit nabídkou svých rozsáhlých a drahých služeb včetně rozdávání kreditních a debetních karet. Za ortodoxního kapitalismu platí zásadní pravidla. Mám na to, na co vydělám. Spoléhám sám na sebe. Úspěch čeká na ty nejlepší. Každý má právo být nejlepší, pokud je ochotný proto něco dělat. Chceš podnikat? Zkus to a uvidíš, máš li na to. Nechceš li a jsi schopný, systém Tě stejně katapultuje vzhůru. Opakem kapitalismu je přemíra vnucovaného sociálního myšlení. A to stojí hromadu peněz. Takže se musí najít jejich zdroje. Na řadu tak přichází zvyšování cen, daní, dotace. Pokřivení trhu i životního prostoru. Neschopní i schopní jsou dáváni na stejnou úroveň. Jistě si samotní uděláte obrázek o tom, co je zdravější.

  Nynější mládež je částečně vychovávaná k neúctě namířené proto soukromému vlastnictví. Squatteři, sprejeři, sdílení dopravních prostředků, snaha omezit možnosti získat vlastní bydlení, sociální programy namířené na podporu nepřizpůsobivých a jejich nekonečné dotování, nesmyslně vysoké dávky pro určitou část nově do Evropy příchozích, minimální obrana dosavadních hodnot a výdobytků pokročilé kultury a zjednodušení vzdělávacích procesů, případně ignorace těch, které vedli mládež k dostatečné manuální zručnosti, pomocí které se mohli naučit něco stvořit, vybudovat, to vše vede k posunu. Jeho výsledkem je inklinování mládeže k neomarxismu, který se stal krédem západních liberálů a bohužel s nimi spolčených našich politiků, z nichž se část ráda vrací k tomu, na co byli zvyklí.

  Zatím co tedy Západ nastupuje cestu k jisté formě toho, co my už máme za sebou, Východ se stává místem, kde se do klinče dostává starší a mladá generace. Je třeba si uvědomit, že Německo vede bývalý komunistický kádr Angela Merkelová, Francie a Španělsko vždy tíhnuly k socialistickému kapitalismu, tedy jakémusi hybridu. V Itálii se to tlouklo na všechny strany a komunistické Rudé brigády nikoho moc nešetřily. Brusel je Moskvou před 30ti roky. Mediální masáž vracící nás o 30 let zpět pomocí ekologie a migrace je obrovská. Genderové blbnutí je jen další výstřelek degradace zdravé společnosti. Vítězství socialistů kdekoliv na západ, jih a sever od nás je tedy obrovským krokem zpět. Co se musí stát, aby to lidé pochopili? Naše strany hlásající, že jde o pokrok, se tak stávají těmi, kdo nás vrací zpět. Piráti, STAN, Top09, velká část ANO a ODS jsou největšími zastánci evropského směřování k socialismu. Neoliberalismus je prostě demokracií stejnou, jakou byla diktatura proletariátu.

J3.K