Manipulace s vlajkami

  Naše krásná hymna zaznívá pro změnu na sportovních událostech, na kterých se českým sportovcům občas podaří uspět. Komu se někdy podařilo stát před plným stadionem a slyšet tuto krásnou skladbu, jistě potvrdí, že jde o nezapomenutelný zážitek. K národní hrdosti patří velmi těžká na naučení, bohatá na vyjadřování a ve skutečnosti krásná řeč. Náš jazyk je natolik bohatý, že poznat všechna jeho zákoutí je náročné i pro našince, natož pro cizince. Tím spíše bychom si měli všeho vážit. Stejně tak těch etap historie, ve kterých jsme dokázali hýbat Evropou. Měli jsme pár významných králů, šlechticů, umělců, vědců, sportovců, konstruktérů a odborníků z různých oblastí, také několik těžkých idiotů, jejichž výskyt se poslední dobou nějak dramaticky navyšuje.

  Náš stát prošel dlouhým vývojem, několika pokusy totální germanizace českého národa, kolektivizací, normalizací a ,,Sametovou“ revolucí, privatizací, vládou se mihnuly desítky grázlů, kteří rozprodali mnohé z toho, co neslo označení Made in CZECH. Plné Václavské náměstí s Havlem na balkonu nad ním evokuje jistou myšlenku na naši hrdost a jednotnost, bohužel hlavní herec a aktér velmi brzy začal obracet svou pozornost k americkým pobídkám. V dalších letech pokračoval kšeft se vším, co tu bylo. Zmizely proslulé značky, přestaly vyrábět mnohé továrny, případně přešly do vlastnictví zahraničních majitelů. Nezůstalo nám nic. Voda francouzská, nemovitosti italské, firmy německé, pozemky získaly dávno nefungující církevní řády. Něco skoupili Rusové. V menším množství se účastní i Američané (farmaceutický průmysl). Francouzů je dost i v leteckém průmyslu, potravinářství, tam se zapojili i Švýcaři. Dalo by se pokračovat i dále, jisté je, že i to, co Češi vytvořili až po roku 1989 a svět to zaujalo, už také není naše. Týká se to nejen menších manufaktur, ale také softwarových firem, úspěšných obchodních firem atd. Něco nového vybudovat a poté prodat je jistě ukázkou umění našich odborníků a snem mnoha zakladatelů společností, bohužel tady se prokšeftovalo i to, co tu vznikalo desetiletí. Pokud se týká územních celků, pak se to nedá nazvat nijak jinak než jako loupeží ze strany politiků národu. Lecos se dalo řešit dlouhodobými pronájmy, spoluprací na úrovni vzájemné spolupráce, jenže to by se velmi zúžil prostor pro korupci, která pro vládnoucí garnituru znamená nadstandardní zajištění pro důchod.

  Z výše uvedeného vyplývá, že toho, na co bychom mohli zůstat hrdí, je minimum. Naši umělci jsou ve světovém měřítku většinou nevýrazní až bezvýznamní. Sportovci pomalu opouští výsadní pozice, Ledecká je spíše unikát. Bahno, ze kterého vyrůstá průměrná fotbalová a hokejová generace, je hluboké. Kdo má zkušenosti s mládežnickými vrcholovými týmy, vztahy mezi nimi a s většinou špinavou prací agentů, s provázaností vztahů a se systémem ničícím mnoho mladých a skutečných talentů, přičemž kariéra mladíků i mladých slečen stojí často na otevřenosti peněženky otců či ochotě matek se podvolit zájmu někoho, kdo může dítě posunout, ten už se ani nediví propadu našich národních celků ve více disciplínách. Dokonce ani dřívější výkladní skříně České republiky, tedy školství a zdravotnictví, už dávno nejsou něčím, o čem je třeba si dělat iluze. Indoktrinace ve školách už předčila komunistickou propagandu a zdravotnictví procházející privatizací už začíná trpět nedostatkem financí delší dobu. Takže na co tu lze být ještě pyšný?

  Tuto otázku si kladou ti, pro které se Česká republika stala sice domovem, nikoliv láskou na celý život. My ostatní si stále uvědomujeme, že žijeme v jedné z nejkrásnějších zemí, jejíž historie nás opravňuje k tomu ji zachovat samostatnou a svrchovanou, bránit ji proti každému, kdo má tendence ji rozvracet, zaprodat či s ní manipulovat v zájmu jiných. Tedy i proti vládě, jejíž záměry jsou evidentně protinárodní. Lidé se naučili projevovat svůj názor různě, například přidáváním českých vlajek na svou profilovou fotku na sociálních sítích, úpravou SPZ či připíchnutou trikolórou. Zaprodancům tyto symboly vadí. Jeden z největších lumpů Cemper nazval tyto vlastence jako kolaboranty s Ruskem, což přestřelil o kilometry, byť samozřejmě vytváření extrémně protiruských nálad povede k totálnímu propadu našeho hospodářství. Pravdou tedy je, že vyslovit podporu Rusku je zároveň částečně projevem vlastenectví respektive snahou o možnost zachovat ČR jako samostaný celek nezávislý na Německu a EU. Ovšem korunu všemu nasadila tragická vláda, která začala tvrdit, že lidé doplňující si fotku českou vlajkou vyjadřují podporu právě jí. Nevážený předsedo vlády, zástupci pětikoalice, my vás nepodporujeme, my vás nesnášíme. Jste tím nejhorším, co nás dosud mohlo potkat, jste dosud neléčenou infekcí. Zabalte se do ukrajinského symbolu, vezměte si klobouk s pruhy a hvězdami, kravatu s unijními znaky a opusťte tuto zemi. Ovšem jen s průhlednou igelitkou, abychom mohli zajistit, že už nic neukradnete. Vás tady nikdo s vlasteneckým povědomím nikdy vnímat pozitivně nebude.

Jindřich Kulhavý