Náhled do Paříže

  Všichni dosavadní organizátoři při zahajovacím ceremoniálu světu připomínali především význam vlastní země, její historii i odkaz na současnost. Ne nadarmo se objevovaly národní kroje, prezentovaly se jednotlivé kraje a význam mezinárodní pospolitosti byl vyzdvihován až v konečném představení. Francie tuto tradici také úplně neporušila. Řeka Seina má pro Francouze velký význam, rozhodně větší než jakýkoliv stadion. Celý ten mumraj odpovídá současnému státu, ve kterém vládne chaos, faleš, hra na propojení nepropojitelného včetně množství ras tolik podobné konkurenční Anglii. Francie vychází z koloniální minulosti, která ji po pár století ekonomicky držela na špici světového dění, ale v současné době tuto zemi potápí.

  Z kdysi hrdé a nacionalisticky zaměřené Francie zůstává torzo, v němž hoří národní symboly, hlavní město kdysi tak oblíbené turisty připomíná stanový tábor a ženy jsou znásilňovány v centrech Paříže i jiných velkých měst. Pojízdné bordely tvořené dodávkami, které často přes den rozváží zboží, už jsou běžně koloritem Lyonu a dalších měst. Černochy či muslimy obývaná předměstí, nepořádek a v neposlední řadě s islámem v kontrastu vládní tolerance vůči sexuálním menšinám, to vše jasně ukazuje na chaos v celé zemi a dává jí ráz prostupujícího Orientu, ovšem v tom horším slova smyslu. Jistě, Francie má pořád své Azurové pobřeží, nádherná horská střediska a romantické vinice, o to ale v úvodním ceremoniálu vůbec nešlo. Svět zaujalo monstrózní představené LGBT komunity. Miliardy vynaložené na snahu šokovat svět se vytratili v tom, z čeho lidem spadnula čelist a organizátoři se dokonce museli omluvit.

  Olympijské hry mají být svátkem sportu. Bohužel samotní sportovci jsou aktéry, kteří už zdaleka nejsou na prvním místě. Tam jsou peníze a politici ovlivňující průběh her. Samotní ,,atleti“ žijí v naprosto nevyhovujících podmínkách. Už pár posledních her bylo vyloženě divadlem pro dav, monstrózní organizace je navenek šarádou, ale podívejte se, co zbylo po akci v Sarajevu. Prázdné chátrající budovy, sportoviště a ztracené naděje místních. Sportovci zabojují o účast, přijedou, zdrží se několik dní, do svých životopisů přidají pár poznámek, uloží plno vzpomínek a odjedou s tím, že dosáhli určitého cíle. Příprava na toto je ekonomicky extrémní, stavebně náročná, organizačně složitá a po konci her zůstane obrovský a monumentální památník tvořený naprosto pro oblast předimenzovanými sportovišti předurčenými k zchátrání. Podobné to je často i po mistrovství světa v kopané či podobných megaakcích. Paradoxně třetí nejsledovanější světová sportovní událost, tedy MS v ragby, tímto průběhem neprochází a možná by stálo za to se zamyslet nad tím, proč tomu tak je.

  Velikost akce je každým dalším ročníkem až úsměvnější. Na olympiádu už nejezdí jen nejlepší sportovci v daných disciplínách, olympijské hnutí razí teorii o potřebné barevnosti a diverzivitě. I proto jde o maximalismus místo kvality. Bylo li by síto propouštějící sportovce do finálních soutěží hustší a eliminovalo by jak jejich počet, tak i nižší výkonovou kvalitu, nemusela by akce být tak nesmyslně drahá. Navíc by se obešla i bez zjevných výstřelků, například plavání v znečištěné Seině. Je to řeka, jejíž vlastností je sběr vody nejen z přítoků, ale po dešti i z okolí, takže kdo vynaložil miliardy na její vyčištění a zároveň se diví jejímu znečištění po lijácích v Paříži, prostě jen popírá další přírodní zákony. Pařiž je špinavá, obývá ji mnoho lidí bez domova, hygieny a toalet, vcelku logicky tedy podle toho řeka vypadá. Lézt do ní může chtít jen blázen.

  Francie se předvedla při zahajovacím ceremoniálu přesně tak, jak žije. A po celou olympiádu v tom bude pokračovat. Sice už běží soutěže, jsou rozdány první medaile, sportoviště jsou od sebe vzdálena i tisíce kilometrů, ale podstata dění ve Francii nám byla ukázána. Ten rozdíl proti podobným akcím v Rusku, Číně či Japonsku je naprosto zjevný. Vítejte na hrách pořádaných liberály pro liberály, eurohujery pro globalisty a nečekejte od levicově zaměřeného národa ochotného kdykoliv stávkovat a demonstrovat nic, čím by ukázal svou organizační schopnost. Přidejte progresivitu v oblasti migrace, náboženské jednostranné tolerance a greendeolovou ideologii v nejhorší podobě. V této záplavě pak musí úbor našeho národního týmu skvěle doplňovat celkovou atmosféru. O sport jde až v posledním případu. Je to show, ukázka, marnosti, ve které se nyní Francie i Evropa nachází. A bude tomu až do konce. Co nezvládají v běžné době. To bude umocněno i přes celou akci. Vítejte ve Francii dnešních dnů.

Jindřich Kulhavý