Návrat k běžnému životu se ne všem hodí

  Předešlé týdny ukázaly, jak křehká je ekonomika a zároveň jak málo stačí k jejímu vykolejení. Zároveň se prokázalo, která odvětví jsou v našich životech chybějící a která naopak de facto nikdo moc nepotřebuje. Kdo tedy téměř nikomu nechyběl, byli někteří úředníci. Kancelářské budovy osiřely, mnoho zaměstnanců jindy v nich švitořících zůstalo doma a jejich přechod na Home office byl často ukázkou běžné produktivity práce. Jistě, zastavily se obchody, snížily obraty, bankovní domy přerušily úvěrování, pracovní absence určitých státních vybraných úředníků však zbrzdila i jiné obory. Přestalo se nejen často stavět, ale především se pozastavila údržba čehokoliv. Státní úřady zamknuly svá vrata, přestože nastala téměř ideální chvíle pro opravy komunikací, chodníků, zeleně. Minimální pouliční provoz přímo vybízel k rekonstrukcím vozovek o aspoň těm nejdůležitějším opravám výmolů. Nic takového se však nedělo a katastrofální stav našich silnic je rok od roku horší.

  Zahraniční tahouni mnoha oborů odcestovali. Ukrajinci, Bulhaři a Rumuni se vrátili do svých zemí a rázem se snížila schopnost uspokojit poptávku po manuálně pracujících zaměstnancích. Nejméně to pocítila asi logistika, protože většinou nebylo co kam rozvážet a do skladů se hlásilo plno brigádníků z řad těch, kteří rázem přišli o práci v pohostinství a službách, také se zpočátku přidali studenti. Ti se později museli vrátit k vzdělání, přestože být svědkem pokusů pedagogů učit po internetu připomíná kabaret a je třeba se poklonit trpělivosti učitelů udržujících kontakt s žáky různou formou přes počítače a mobilní telefony. Náhlých ztrát signálu nebývale přibývalo ve chvíli, kdy je třeba zodpovědět dotaz na sinus či odmocninu. Nedostatek fyzicky pracujících se projevil v zemědělství, v mnoha potravinářských provozech, samozřejmě ve stavebnictví, které však, jak je výše uvedeno, bylo částečně utlumené, ovšem při jeho restartu již tito lidé chybí a dokud se nevrátí, bude blízko ke kolapsu. Na samotné stavby jsou napojeny i půjčovny nářadí a technologií, servisy, prodejny stavebnin. V této oblasti tak bude rozjezd bolet a přidáme li nedostatek peněz a druhotnou platební neschopnost, ještě chvilku potrvá, než se vše pohne z místa.

  Opět je třeba si uvědomit absolutní nevyváženost našeho školství a jeho až úchylnou strategii, jejíž výsledkem je 90% národa absolvujících nesmyslné a v budoucnosti nepoužitelné školy bez perspektivy být světu užitečnými. Dokud tu bude místo učňovských oborů plno gymnázií, obchodních a manažerských škol, humanitních oborů na vysokých školách, bude za prvé nedostatek pedagogů a za druhé málo lidí schopným pracovat rukama. Naše závislost na východoevropských pracovnících, případně na dalších národech, se bude zvětšovat. Teorie, že díru na pracovním trhu půjde ucpat Afričany, Syřany, Pákistánci či Afgánci, se ukázala lichou. Otrokářství je dávno přežité, byť kdysi fungovalo vcelku obstojně (to berte jako nadsázku), ale na občany těchto zemí platí pouze pomyslný bič a příslušníci těchto národů mají k proklamované pracovitosti poněkud daleko. Naopak by rádi rozšířili skupinu lehkoživků, která je už tak dost široká. A právě naše školství si jich každoročně vyprodukuje další solidní množství.

   Řada z nich končí později v tzv. humanitně-sociální sféře, tedy v neziskovém sektoru. Ostatně téměř absolutní nečinnost neziskovek, které měly být v době krize vidět, a jejich charitativní činnost, ke které jsou předurčeny tak mohla být oceněna, někam záhadně zmizely. To i přesto, že na konci krize se takoví Lékaři bez hranic bili v hruď, jak hodně byli aktivní. Zcela upřímně, zaznamenali jste je někde, případně vnímali jste, že existuje extrémně bohatá organizace Člověk v tísni? Asi ne, protože intervenovat do škol dva měsíce nešlo, o migrantech se kvůli jejich agresivitě na turecko-řeckých hranicích radši moc nemluvilo, dvě lodě, na nichž se plaví převaděči lidí pod vlajkou Lékařů bez hranic, stáli v přístavu a připravovaly se na další akce. No a vybírat od lidí peníze na nákup koz v Africe, což je jedna z hlavních činností zaměstnanců Šimona Pánka, a šířit dobro za peníze našich daňových poplatníků například v Moldávii či na Černém kontinentu nešlo, protože by zároveň s ním mohli přenášet strašidelný virus, což umístilo do karantény i tyto dobře placené aktivisty. Opět se ukázalo, jak drahým a totálně zbytečným špásem neziskovky jsou.

  Vláda uvažuje o snížení podpory pro ty, kteří nemohli chodit do zaměstnání. Upřímně, ta už měla být s otevřením škol a školek automaticky zrušena. Není důvod vytvářet další hysterii, kterou jsou opatření v podobě rozestupů ve školách a manuál poslaný do školek musel tvořit idiot, jinak to ani není možné. Vláda tak doplácí na svou manipulaci s lidmi. Myšlení některých z nich je prostě nastavené na maximální využívání úlev a představa 6ti měsíců prázdnin je pro některé fascinující. Roušky, dezinfekce, to vše je komedie, která už musí skončit. Přinejmenším školy jsou nejmenším rizikem. 60% platu jako ošetřovného pro ty, kteří nedají děti zpět do škol a zůstanou doma, je stejným rozhazováním peněz, jako řada jiných naprosto zbytečných opatření. Kdyby se tolik 2 měsíce nemanipulovalo s čísly, nešaškovalo se s rouškami a štíty u moderátorů a redaktorů, kdyby někdo trochu korigoval šíření poplašných zpráv všech těch chvilku slávy si užívajících epidemiologů a dostalo se více prostoru odborníkům upozorňujícím na přehnané reakce na covid-19, možná by návrat k normálnímu životu byl daleko jednodušší. Kdo co zasel, to také sklízí. Jediné, co je smutné, je skutečnost, že politici, přestože hospodaří s obrovským objemem peněz, nemají žádnou hmotnou zodpovědnost. A toto je téma, kterému se budeme ještě věnovat. Moderní svět patří momentálně ideologům a alibistům.

Jindřich Kulhavý