Německý diktát nás má vystrašit?

  O tom, že se samotné Německo svým přístupem k migraci mění a snaží se strhnout i zbytek Evropy, není pochyb. Zneužívá k tomu své výsostné postavení ekonomické velmoci a donedávna i prokazatelné exklusivní vazalství vůči Spojeným státům. Navíc má ve svém čele pár politiků, jejichž pocit nedotknutelnosti v nich vytváří představu schopností vládnout našemu světadílu bez jakéhokoliv omezení. Oba hlavní kandidáti na nejdůležitější funkci u našich západních sousedů, tedy Merkelová a Schulz, prosazují téměř shodnou verzi řešení migrační vlny. V jejich plánech je nechat si určitou část pravděpodobně těch schopnějších migrantů na svém území a zbytek rozvést do zemí kolem sebe, nejlépe do východoevropských. A to bez jakéhokoliv svědomí a pocitu viny způsobeného neomluvitelných chováním svých elit při otevření náruče přivandrovalcům z Afriky a muslimské Asie.

  V případu vítězství Martina Schulze by tento člověk bez dostatečného vzdělání a schopností sáhnul při případném nesouhlasu příslušných vlád s rozmístěním nájezdníků k uvalení sankcí v podobě snížení evropských dotací dotyčným státům. Podobné hlášky vypouštěl ze svých úst již v době vlastní bruselské mise. Dá se předpokládat, že i možná prohra ve volbách by neznamenala škrt jeho plánů, v podstatě jde o stejný způsob uvažování, jakým se prezentuje i Angela Merkelová.

  Pocit viny z doby  2.světové války pomalu mizí, muslimské zvyky a nenávist k židovskému obyvatelstvu mění chování některých příznivců nových komunit a postupně se tak upravuje vztah k historii a holocaustu. Zároveň se vrací do myšlenek určité části německých politiků pocit nadřazenosti vůči slovanským zemím, Maďarsku a všem těm, kdo by nebyl ochoten se podřídit diktátu Berlína.

  Naše ekonomika je údajně velmi spojená s tou německou. Pravdou je, že velká část našich firem má německé majitele, jejich produkty směřují na trh spolkových zemí. Nicméně…je tu několik ale. Především je třeba si uvědomit, jakým způsobem probíhá zdanění skutečných zisků vytvářených v naší zemi. Vyváděním zisků z dceřiných firem do těch mateřských je jedním z nevyřešených problémů našeho daňového systému. Uniká tak obrovské množství peněz končících v kapsách zahraničních podnikatelů.

  Dalším problémem je české účinkování v Evropské unii. Nikdo z občanů asi vůbec netuší, kolik peněz skutečně odvádíme do společné pokladny a kolik činí přínosné dotace vracející se zpět do našeho hospodářství. Nikdo dosud nespočítal, jak velké škody přinesla rozhodnutí nekompetentních politiků v Bruselu zasahujících do různých sfér v jednotlivých regionech, u nás se dotknuly přinejmenším výroby cukru, pěstování některých odrůd v zemědělství a regulace zasáhnuly i jiná odvětví. Také spoluúčast na sankcích vůči Rusku není levnou záležitostí, vměšování se EU do Ukrajiny znamenalo v důsledku též finanční ztráty pro mnoho našich podnikatelů. Přidejme k tomu nižší kvalitu potravin k nám ze Západu dovážených. Pro některé německé společnosti jsme se stali odpadkovým košem. Možná bychom rázem zjistili, že naše členství v EU zase tak velkou výhodou není.

  Uvědomíme li si všechna tato fakta, což by měli především naši hospodářští a ekonomičtí odborníci, je nejvyšší čas přehodnotit strategii, která určuje směřování naší ekonomiky. Jisté rozptýlení by bylo jisté lepší, než koncentrace na německý trh. Možná by poté výhružné tlachání německých představitelů nikoho nejen nezajímalo, ale naopak by nás motivovalo světu ukázat, že jsme schopni být opět z velké části soběstační. Samotní Němci si totiž zadělali na zásadní problémy, které časem jejich ekonomika nemusí zvládat s takovou bravurou, se kterou dosud válcovali zbytek Evropy. Chtěli nastartovat dobu nových změn, není naší povinností jet s nimi ve všem. Jen je třeba na to mít, jak se lidově říká, politiky s koulemi. A v tom je náš problém. Prostě nejsou na skladu.

J3.K