Nic se neděje, opak je pravdou

  Letošní prázdniny nám však plynou v poměrně rušném cestovatelském tempu, bohužel většina výletníků si zapomněla koupit jízdenky zpět a s jejich chováním je problémů ažaž. Ne každý Evropan a Čech však čte asi noviny, brouzdá po internetu a sleduje zprávy ze světa, jinak bychom se občas nedozvěděli, že Evropa by měla přijmout islám za součást své kultury. Vím, už jste unaveni z neustálého masírování ze všech stran, ale kdyby nic jiného, už proto by Vás ta migrace měla štvát.

  Zcela upřímně by mi bylo jedno, kdo vyznává jakého boha, pro mne je pohled k nebi spojený pouze se studiem počasí a občas závidím ptákům jejich svobodu i nadhled a letadlům zase rychlost, s jakou se dostanou do teplých krajů, ale věřící tu jsou, tedy je s úsměvem respektuji. Do té doby, dokud mne svou vírou neobtěžují. Kdysi otravovali jehovisté, občas jsem na Václavském náměstí narazil na tančící skupinku exotů, ale v podstatě mi je jedno, kdo je jakého vyznání. Má tolerance má však hranice.

  Mohu li mluvit sám za sebe, přijdou mi mimo ateistů nejklidnější budhisté. Hinduisté mne také nikdy nijak významně cestu životem nezkřížili. Židé byli většinou sledováni s nenávistí, většinou však pro své schopnosti. Pokud jde o křesťany, jejich historie je prosáklá krví nejen vlastní, ale i mnoha národů s jinou vírou. Nedá se mluvit o nemilitantním a vždy milosrdném náboženství, naštěstí výpady křesťanů ve jménu svého boha jsou již dost dávnou minulostí a podobně i inkvizice. Jen nám občas berou dech momentální církevní restituce. Nicméně slavíme Vánoce i Velikonoce, i když ne všichni jako náboženský svátek, ale často bereme ty dny spíše slavnostně z důvodu sblížení s nám milými lidmi.

  Muslimové jsou však jiní. Korán rozhodně není návodem k tomu, jak milovat své okolí, džihád není nic jiného, než výzva k válce a šaría připomíná totální lynč každého, kdo se vzepře Alláhovi i jemu podřízeným davům a zvykům. Ženy jsou pouhým biologickým materiálem a žít v souladu s islámem znamená být stálým nebezpečím pro jinak uvažující okolí.  Argument, že tomu tak není, protože ve Francii, Německu a Velké Británii žije plno muslimů už dlouho a dosud s nimi problémy neměli, dostává poslední dobou na frak. Navíc až nyní vylézá na povrch to, co roky doutnalo pod ním, tedy nenávist, agresivita, lenost a neúcta k zemi, která dala možnost získat nový domov.

  Je zřejmé, že existují různé stupně agresivity i mezi muslimy. Jistě jsou i umírněnější a tolerantnější skupiny, bohužel nynější hybnou silou jsou militantní hordy Islámského státu, máme tu Hizballáh, Al-Kaidu a plno dalších uskupení, takže obraz muslima je tvořen videi přinášejícími nám přímé přenosy poprav a násilí.  Dětští vojáci a vrazi, zahalené ženy čekající na povinnou obřízku, migranti požadující peníze a jídlo, které si nijak nezasloužili. Čekají náš soucit, ale v podstatě zbaběle utekli, místo aby bojovali o svou zemi a svobodu.  Přiznejme si tedy, že pro svou popularitu udělali hodně, bohužel pro ně, nic pozitivního.

  Existují li tedy ti, kteří je vnímají pozitivně a přejí si jejich přítomnost ve svém okolí, nebojí se o své domovy, ženy a děti, mohou svou odvahu ukázat tak, že si sbalí své věci a přemístí se do lokalit, v nichž si budou moci splnit svůj sen, tedy mít za souseda muslimy. Nikoliv tady, ale tam někde u nich. My ostatní rádi zůstaneme v křesťansko-ateistické Evropě a obejdeme se bez nich. Bohužel, už je asi pozdě.

J3.K