Politolog bude brzy sprosté slovo….

  Zajímavý text na téma populismus sepsal německý politolog Jan-Werner Müller ve své knize „Co je to populismus?“. Asi nikoho nepřekvapí, že se v knize objeví i jméno Andrej Babiš. A i když vedle této jedné zmínky autor další tuzemské politiky explicitně nejmenuje, do kontextu knihy poměrně přesně zapadají například i Tomio Okamura, Miloš Zeman i exprezident Václav Klaus.

 Zpovykané elity a lepšolidi

 Zkratka, že populista je ten, který chce oslovit „lid“, nestačí. Doby „Železných lady“, politiků (a političek), kteří věděli, že zodpovědný politik musí přijímat i nepopulární opatření, jsou dávno pryč a každý politik má teď naordinováno být vnímavý k tomu, jak „běžní lidé“ myslí, a dokonce i k tomu, jak se asi tak cítí. Postupně ale lze typické znaky populismu a populistů identifikovat. Populisté kupříkladu hlasitě deklarují, že oni jsou proti elitám. Je to typický znak i pro české prostředí, kde se to v politických výstupech hemží slovy o pražské kavárně, intelektuálech, co nevědí, co je lopata, o zpovykaných elitách, mediokracii a lepšolidech. To, co je v protikladu, je „lid“, a populisté tvrdí, že jsou to oni, kdo onen lid zastupují. V českém, kontextu jde o zemanovských „dolních deset milionů lidí“. Vláda populistů pak dle definice Jan-Wernera Müllera vykazuje tři charakteristické rysy: pokusy o zmocnění se státního aparátu, korupci a masový klientelismus.

  Některé prvky jsou patrné už nyní na vládě v demisi – státní aparát mění v rozporu se zákonem o státní službě a nabízí materiální prospěch výměnou za politickou podporu občanů, klientů populistů (citelné zvyšování důchodů, slevy na jízdném…).Nebezpečí pro demokracii – jak píše autor knihy Co je populismus? – dnes nespočívá ani tak v nějaké vnější ucelené ideologii, která by systematicky popírala demokratické ideály. Nebezpečí spočívá v populismu – degradované formě demokracie, která slibuje uskutečnit její největší ideál: „Ať vládne lid!“. Kdo jsou ale voliči populistických stran? Není tak snadné je určit, i když v mnoha případech sdílejí určitý vzdělanostní a příjmový profil. Ti, kteří v Evropě volí populisticky pravicové strany, mají často nižší příjem a jsou méně vzdělaní. Jenže elektorát je mnohem pestřejší a s výrazy jako je frustrace, hněv a zášť, je třeba zacházet opatrně. Dávat stoupencům populistů jednoduchou nálepku je jako říkat, že nejlepší způsob, jak porozumět sociální demokracii, je popsat její stoupence jako dělníky, kteří závidí bohatým, nabízí paralelu Jan-Werner Müller.

Tohle město nemakačenků

Kritika elit je nutná, nikoli postačující podmínka, aby se člověk kvalifikoval jako populista. Ústřední tvrzení populismu je, že jen někteří lidé jsou skuteční lidé. A populista pak zastupuje – jak tvrdí – skutečný či pravý lid. Populista proti sobě staví čistý, nevinný, vždy pracovitý lid proti zkorumpované elitě, která ve skutečnosti nepracuje (kromě uspokojování vlastního zájmu). Jak dokonale do této definice zapadá výrok Václava Klause seniora před letošními prezidentskými volbami:

„Praha je víc než jiné končiny město nemakačenků. V Praze je nejmenší počet těch, kteří se živí prací svých rukou a kteří při tom dokonce musí stát. To mozek trošku pozměňuje, a proto mozek typického Pražana není stejný jako mozek průměrného občana České republiky mimo toto velkoměsto. To říkám i jako celoživotní Pražák, který ani nežil mimo Prahu.“ Populisté – jak potvrdil i Klaus citovaným výrokem – nemají problém se zastupováním, pokud jsou těmi zastupiteli oni sami, nevadí jim elity, pokud jsou elitami oni sami. „To, na čem záleží, je jejich slib, že jako opravdová elita nezklamou důvěru lidu,“ píše autor knihy. Z této definice dokonale vyvstává Andrej Babiš se svou kritikou „zkorumpovaných tradičních stran“ a zdůrazňováním, že navzdory pátému roku v aktivní politice on sám stále politikem není. A ač druhý nejbohatší Čech a z podstaty elitář, on nejlépe rozumí zájmu obyčejných lidí. Je tu i další důležitý rys populismu, který je patrný (nejen) v současném Česku: snaha vyřídit si to s novináři. Média jsou populisty běžně obviňována z toho, že pokřivují politickou realitu. Ruku v ruce s tím jde potlačování občanské společnosti a nevládních organizací.

„Někteří populisté testují hranice toho, jak hulvátsky se mohou chovat během diskusí nebo k moderátorovi diskuse. Populismus není pouhá mobilizační strategie, která se obrací na „lid“, ale používá velmi specifický druh jazyka,“ píše Jan-Werner Müller. Jako by nám tím právě přesně popsal Tomia Okamuru .Jsou samozřejmě i „vyšší formy“ populismu, jež mají v popisu práce paralýzu soudní moci, ovládnutí médií a ztotožnění zájmů státu se zájmy vládnoucí strany či kontrolu tajných služeb a policie. Populisté, kteří se dostanou k moci, také průběžně testují své limity, píše autor a dává příklady: tu změna ve volebním zákoně, tam tlak na nepříznivá média, daňový audit pro otravné nevládní organizace. Ale pozor – nic, co by vypadalo jako úplný rozchod s demokracií. Protože to by znamenalo ztrátu mezinárodní prestiže a o tu populisté velmi stojí. Je však nutné vědět, že populisté poškozují demokracii jako takovou a fakt, že vyhráli volby, jejich chování automaticky neposkytuje demokratickou legitimitu.

Vzpomeňte na Babišův slib

Autor ve své knize ale nabízí i jisté řešení, možná návod pro nepopulistické strany. Uvědomit si, že „slabší socioekonomické skupiny se neúčastní politického procesu a jejich zájmy nejsou efektivně zastupovány“.Jak napsal americký politolog David Ost, expert na Polsko, po vítězství polské strany Právo a spravedlnost v roce 2015: „Problémem není, že se lidé nezajímají o demokracii. Ano, mnozí lidé se dnes o demokracii opravdu nezajímají, ale je tomu tak proto, že cítí, že demokracie, zabalená do neoliberálního hávu, se nezajímá o ně.“Důvody, proč se Evropa v posledních letech stala tak náchylnou a zranitelnou ve vztahu k populismu jsou – vedle výše řečeného – podle autora zjevné. Jsou jimi krácení výdajů sociálního státu, imigrace a eurokrize.Krize – ať už společenská, ekonomická nebo i politická – automaticky nevytváří populismus. Je přirozené, že demokracie vytváří krize, má ale mechanismy a zdroje pro svou opravu. Problém je, že se populismus výrazně zefektivnil. A zde také přichází autorova konkrétní připomínka dění v Česku: „Vzpomeňme na Babišův slib, že bude stát řídit jako jednu ze svých společností.“ Představa, že pokud se populista dostane k moci, tak neuspěje, je iluzorní. Za všechna selhání populistů ve vládě stále mohou být viněny elity, jež kují pikle v zákulisí, ať doma nebo v zahraničí. I v českém prostředí (v Maďarsku to v uplynulých volbách dotáhli k dokonalosti) si do této rovnice můžeme dosadit zlovolné politické neziskovky, či dlouhé prsty finančníka a filantropa George Sorose. Na ně lze svést prakticky cokoli.

  Tolik německý politruk zabývající se námi a Maďary. Udělejte si sami svůj názor, ale zde je pár vět k tomuto textu. Pokud je někdo populista, je to ten, kdo slibuje a říká to, co chce slyšet dav. Této praxe využívá opravdu nyní Andrej Babiš, je ochoten slíbit cokoliv, co omráčí ty, kteří neumí počítat. O tom, že Babiš je populista, není pochyb. Navíc on je schopen část těch slibů splnit, ať to stojí, co to stojí. U něho účel světí prostředky a je naprosto nezařaditelný, pokud jde o obecně používané spektrum politických stran. Není ani levice, ani střed a ani pravice. Je to Babiš.

  Něco jiného je řeč o vládě lidu. Lid nikdy vládnout nebude, vždy má své elity, které z něho vzešly a později s ním pokaždé ztratily kontakt. To je realita. Otázkou poté zůstává morálka těchto elit. Jejich odtržení od reality dosahuje nyní v sídle EU extrému. O tom není pochyb. Každý, kdo na to upozorňuje, je nazýván populistou.  Je to logické, snahou je dehonestovat každého, kdo upozorňuje na tuto skutečnost. Pokud jde o zaštiťování se vládou lidu, v tom byli nejvýraznější komunisté vycházející z Marxova díla. Pokud si všímáte, kult Marxe se vrací a prosazuje ho sám nejvyšší představitel EU Juncker. Už to by mělo být varováním. Dalším, kdo chtěl lidu moc navrátit, byl Havel, Modlitba pro Martu byla hymnou jeho doby. Jak to dopadlo, vidíme nyní, kdy se lid stal opět pouhým davem, který je hlídán, perzekuován a zneužíván.

   Lid tedy nikdy vládnout nebude a ani nemůže. Jeho elity jej však bohužel vedou momentálně do další temné doby. Kdo o tom mluví, je okamžitě umlčován nebo nálepkován. Populismus, který je dlouhodobě ve skutečnosti výsadou těch ohánějících se sociální politikou, tedy levicových stran, je nyní synonymem pro každého, kdo se jen náznakem postaví oficiální doktríně levicové EU. Ještě pár slov k médiím. Jejich majitelé a ti, kteří je ovládají, je samozřejmě také využívají k vlastním záměrům. Nelze očekávat, že by novináři z impéria Agrofertu psaly proti Babišovi. Ani veřejnoprávní stanice nejsou nestranné, jejich vedení je někým řízeno a ovládáno, takže netendenčnost není zaručena, což je vidět jak na CNN, BBC, tak i u nás na ČT. Nejvíce evidentní je to v období voleb, světových událostí a při snaze ovlivnit diváky při případných vnitropolitických krizích. V tom lze hledat pouze logiku. Nestrannost a spravedlnost jsou pojmy z dějepisu a historie.

 Poslední věty se týkají Sorose a neziskového sektoru. Ignorace účetních svodek, neznalost jeho projevů na ekonomických fórech a zapojení se do ovlivňování politického dění ve velké části světa jsou úmyslné. Převraty v různých zemích vznikající jako přes kopírák jsou důkazem toho, že mají svou režii, producenty a investory. A že se vždy objeví jméno Soros a lidé s ním spojení, to není náhoda a ani konspirace. To je prostý fakt. Také to, že neziskový sektor v něm má svého mentora, finanční záruku a nikoliv spojence, ale svou hlavní postavu. Jejich symbióza je natolik prokázaná, že zastírat to je jen další snaha zamlčovat pravdu. Na závěr tedy tvrdím, že politolog Müller je další z řady těch, kteří pracují pro vládnoucí třídu. Dělá li to za úlitbu, či je přesvědčený o své nadřazenosti v rozdávání mouder, to už musíte posoudit vy. Ale uvěřit jeho tvrzení jen proto, že je politolog? I ten se může mýlit. Zvláště, je-li protěžován. Pak je to jeho živobytí.

J3.K