Proti komu směřuje výcvik?

  Je velmi sporné, má li být prioritou solidarita, či je li skládání se do společného košíku nespravedlivé a brání li následně ještě většímu rozvoji dané oblasti. Státní útvar má většinou za úkol vyrovnávat jisté rozdíly a poskytovat tak podobné životní podmínky vlastním občanům na celém svém území. Což se může nelíbit. Katalánci už dlouho hrozí odtržením od Španělska, pravděpodobně by jako samostatný stát dokázali prosperovat, pokud by však nepřišly mezinárodní sankce. Tolik k aktuální situaci, podrobnější rozbor by byl na delší zamyšlení.

  Daleko závažnější je však nasazení ozbrojených složek proti místnímu obyvatelstvu. Policejní oddíly jsou ve všech zemích cvičeny k různě rozsáhlým zásahům. Často jde o oprávněná opatření, což platí pro vypjaté sportovní duely, přírodní katastrofy a ochranu majetku nebo bezpečí obyvatelstva. Bohužel vedení policie je odpovědné politikům, kteří jsou momentálně u moci. Rok 1989 u nás nám dal ochutnat, jakým způsobem se dokáže policejní kordon postavit velkému davu projevujícímu svůj názor. Nelze zapomenout na to, jak proti ozbrojeným mužům stáli civilisté a ukazovali své prázdné ruce, které byly v kontrastu k výzbroji policistů. Což především v lednu nic neznamenalo a důsledkem toho byli stovky zmlácených Pražanů, plno zatčených, a ti nejtvrdohlavější byli vyvezeni do Brdských lesů a po jednom vysazováni uprostřed  přírody s tím, že domu už se nějak dostanou.

  Španělská vláda sídlící v Madridu neuznala vyhlášení referenda tou katalánskou z Barcelony. Rozhodla se mu zabránit všemi prostředky včetně násilných. Nepochopitelně povolila střílet do davu gumovými projektily, v akci byly obušky, vodní děla a další prostředky. Velké množství zraněných obyvatel přejících si jít svobodně projevit svůj názor vypovídá o zoufalém chování vládních politiků snažících se zabránit referendu, které mělo dát odpověď otázku, jakým směrem by se místní chtěli dále ubírat. Přestože síly dvou táborů tvořících obyvatelstvo Katalánska jsou téměř vyrovnané, zásah z Madridu jednoznačně vytvořil určitý precedens, který může ještě více rozevřít pomyslné nůžky mezi odpůrci a podporovateli samostatnosti Katalánska. Lidé projevující své přání byli brutálně napadeni. To je nejvýznamnější poselství vyslané do celého světa. Část politické scény se rozhodla brutálně potlačit ty, kteří nesouhlasí s přístupem elit.

  Proč je právě toto tak závažné? Jde totiž o případ, který může nastat v každé zemi. Lid se má právo postavit svým voleným vůdcům, pokud tito nejednají v zájmu svých občanů, nenaslouchají jim a svou arogancí ukazují svou domnělou nadřazenost. Tady už nejde o Španělsko, ale i o nás. Jak by to dopadlo tady, kdyby se většina Čechů rozhodla opustit EU, nebyla ochotna přijmout euro, a to vše v rozporu se záměry úzkého kruhu politiků? Byly by opět ulice plné bojovníků na obou stranách, nebo bychom to řešili opět nějak sametově? A není důvodem k odzbrojování prostého obyvatelstva právě příprava na podobné situace?

  Referendum v Katalánsku ukázalo na mnohé. Elity se ho budou vždycky bát, o čemž svědčí slova Kalouska, Zaorálka, ale i mnoha dalších evropských politiků, kteří se po Brexitu přímo třesou a snaží se tento demokratický nástroj úplně zrušit. Slovo referendum je jimi téměř považováno za sprosté. Policie je poté pákou, která má být natolik mocná, aby dokázala zabránit jakékoliv snaze jej použít pro prosazení vůle lidu. Nedejme se mást vzdáleností, podobně by to vypadalo i u nás. Lid politiky nezajímá, je pro ně zdrojem příjmů, moci a beztrestnosti do chvíle, dokud přestane být zvladatelný. Poté se z něj stává dav, který je třeba ovládnut za každou cenu. A právě proto tekla v Katalánsku krev. A tekla by i u nás.

J3.K