Putin zase zaúřadoval, kdo už ho zastaví?

  Je otázkou času, kdy se dozvíme, že Johnson je jen ruský troll. Jak je možné, že si ještě nikdo nevšimnul jeho jména Boris? Cožpak už jen to jej nedegraduje na prostou ruskou spojku k anglické královně? Ne nebojte, jde o pouhou ironii, kterou však jisté mediální a mainstreamové kruhy přehlédnuly a dosud nepoužily. Přesto lze očekávat, že s teorií o ovlivňování britských parlamentních voleb někdo přijde, ostatní ,,znalci´´ se toho chytí a rázem se vrátíme k realitě, kterou je každý sebemenší neúspěch liberálů zaviněný jen a jen ruským prezidentem Putinem.

  Skutečností je, že Velká Británie míří konečně definitivně k Brexitu a je otázkou týdnů, kdy v EU skončí. Ukázala tak cestu, kterou se lze ubírat při nesouhlasu s arogancí moci koncentrované v Bruselu. Britové se zbavili obrovského závaží, což však neznamená, že nebudou řešit další problémy. Severní Irsko a Skotsko dlouhodobě zvažují, jak to vymyslet s vlastní samostatností. Jestliže Irové vzali za svou ekozelenou politiku EU, Skotové již dávno bojují s realitou, kterou je společný stát s Anglií. Boris tak bude i nadále stát před možností, že skotské referendum může narušit celistvost Velké Británie, zvláště když jsou ve Skotsku rozdmýchávány nálady typu měli jsme zůstat v EU.

  Dalším problémem Velké Británie je islamizace země, ke které se zatím žádný politik příliš nevyjadřuje a známý aktivista Tommy Robinson je postupně vymazáván ze světa. V řadě anglických měst již muslimové tvoří podstatnou část obyvatelstva a zároveň se tak anitisemitismus stává jedním ze základních průvodních jevů procesu náboženských změn. Navíc násilí a chování muslimských gangů i radikálních jednotlivců je stále průkaznějším důkazem probíhajících změn uvnitř země. Boris tak bude mít o problém navíc a je otázkou, považuje li to vůbec za problém. Otevřít oči mu může pravděpodobná budoucí těsnější spolupráce s americkým prezidentem Trumpem, který se již připomenul s tím, že případně váznoucí spolupráce EU a Velké Británie může nastartovat těsnější ekonomické sepjetí mezi USA a vládou v Londýnu. Trump migranty v lásce nemá, a pokud by dokázal tímto vztahem k nim nakazit i Johnsona, možná by britským muslimům mohla být přistřižena křídla. To je však momentálně nereálné, Británie bude řešit jiné problémy spojené s návratem k naprosté soběstačnosti a liberálové budou dělat vše proto, aby do nové hospodářské politiky hodili vidle.

  Odchod plátce do rozpočtu EU Velké Británie rozesmutní především představitele bruselského centrálního mozku. Zmizí část příjmů, s tím se ale EU nějak popere. Zkrátí se dotace státům, jakými jsou buřiči z V4 a dalším postkomunistickým nováčkům, naopak tito budou vyzváni k vyšším odvodům. Natiskne se pár stovek milionů eurobankovek a možná se různými způsoby bude tlačit na to, abychom my, Poláci a Maďaři vstoupili do eurozóny. Obava z toho, že by Velkou Británii mohl následovat někdo další, bude přetavena v utažení šroubů a dojde k dalším legislativně-ekonomickým změnám, které budou znemožňovat odchod kohokoliv. Brusel bude dělat vše proto, aby situaci Velké Británie co nejvíce ztížil a později tak mohl prstem ukazovat na zhoršenou ekonomicko-společenskou situaci království. Pokud se však Britům podaří vše překonat bez velkých ztrát, bude to pro bruselské koncentrované zlo další komplikací v jeho cestě za spojenou zelenou Evropou. Je třeba si uvědomit, že rebelující Poláci nemají k těsnější spolupráci s USA nikdy daleko a Francie naopak volá po obejití amerických sankcí a vyvolává možný dialog o komplexnější spolupráci s Ruskem.

  Evropu rozděluje více problémů než jen odchod Velké Británie. Ukazuje se, že udržení národní měny je při případném odchodu obrovskou výhodou a anglická libra výrazně po ohlášení výsledků voleb posílila. A euro nechtějí za své přijmout i další země. Evropané se také dohadují o jiných věcech. V otázce migrace a umísťování ekonomických migrantů stojí postsocialistické země v jednotném bloku (s výjimkou Čaputové a jejího Slovenska) proti jakýmkoliv kvótám. Nejednotný názor je i na bruselské ekošílenství týkající se zelené elektrifikace a jaderných elektráren. Bývalé země vnímají směřování EU jako návrat k jisté formě socialismu a je třeba si přiznat, že o jeho návrat nestojí. Mohutná masáž mládeže, která ho dosud nezažila, však začíná nést své ovoce a mnohé spěje k jeho návratu. Západ po něm touží a neomarxismus se zeleným podtextem má v kdysi kapitalistických zemích vyloženě navrch. Rusové v minulém století přeskočili vývojový stupeň, feudalismus přešel rovnou do socialismu a kapitalismus zažívají až nyní, byť se tam rodil dlouho a těžce. My jsme prošli krátkým obdobím 1.republiky, abychom zabředli do sovětské epochy RVHP, takže jsme se socialismu zbavili až v roce 1989. Podobně tomu tak bylo i v ostatních státech v područí Sovětů. Takže pro nás je socialismus přežitkem a už ho prostě nechceme. Což Brusel nezajímá.

  Zůstává tedy otázkou, na kterou stranu je lepší se orientovat. Velká Británie bude zkušební laboratoří, která může ukázat, že bez EU se dýchá lépe a volněji. To je černou můrou bruselských elit. Spojené státy nutně potřebují nové trhy, zavírající se Evropa jim tolik možností neposkytuje a po boji s Čínou je pro ně Velká Británie darem z nebes. Východní Evropa je svým územním umístěním pro Američany méně přístupná a i přes jistou neblahou historickou zkušenost se Sovětským svazem je stále více předurčena ke spolupráci s Ruskem, snad jen s výjimkou Polska, pro které jsou Rusové stále nepřijatelným partnerem. Bude li nadále pokračovat tlak Bruselu, může se stát, že se budou nadále rozevírat nůžky mezi zájmy Střední a Východní Evropy a tvrdým jádrem představovaným Německem, státy Beneluxu, Francií a potažmo Španělskem. Itálie čeká na nějaké další volby, ve kterých se do vlády vrátí Salvini schopný dovést ji k Italexitu. Zelená idiocie a migrace, dva nesmyslné a nesmírně drahé projekty, mohou nakonec EU roztrhat a liberálové tak mohou Evropu dovést k zániku.

   Je třeba si říct, že přichází období, kdy jsou každé další volby velmi podstatnými, a možná jde o jednu z posledních příležitostí, při které může dosavadní generace zachránit náš světadíl před krvavými válkami a rozbroji. Britové svou odvahou a přesvědčením otevřeli pro bruselské elity Pandořinu skříňku, pro nás ostatní však naznačili cestu naděje k návratu k normálnímu uvažování. Lze jim držet palce, aby vytrvali a dokázali se vypořádat se všemi problémy včetně islamizace. Obavy, že právě ta jim nakonec zlomí jako jediná vaz, jsou však reálné.

J3.K