Realita všedního dne 21.srpna

  Rok 1948 byl ztrátou šance být v poválečných létech stejně úspěšnou zemí, jakou jsme byli v meziválečném období 1.republiky. Komunistický převrat byl na dlouhou dobu krokem zpět. Za pár let jsme ztratili kontakt s vyspělými a produktivními ekonomikami Západu, především spojenci obnovené Německo nám mizelo v dáli. Dopad výsledků Němci započaté 2.světové války a politické přerozdělení po ní nás předurčilo žít pod nadvládou Sovětského svazu. Lidé narození v létech 1930 až 1955 tak prožili většinu svého života v područí někoho jiného a svobody si moc neužili. Krutost fašistů byla nahrazena komunistickou zvůlí, degradace lidských hodnot dosáhla vrcholu. Aspoň jsme si to mysleli.

Rok 1968, tedy 21.srpna toho roku byl okamžikem, kdy lidé ztratili další iluze. Ve vrchnostenských vrstvách vrcholil boj o moc a další směřování vlády komunistů. Proti sobě stály dvě zásadní skupiny. Jedna, vedená Alexandrem Dubčekem (přestože nebyl zpočátku reformním komunistou), chtěla svým způsobem modernizovat vedení komunistů směřující k vysněnému socialismu, druhá byla velmi konzervativní a cítila se být ohrožena, volala tedy o pomoc a svůj dopis směřovala do rukou vedení Sovětského svazu. Výsledkem byla invaze nekompletních vojsk Varšavské smlouvy. Za hranicemi zůstali rumunské, albánské a jugoslávské vojenské jednotky. Znamená to, že mimo Sovětů dorazili i Poláci, Východní Němci, Bulhaři, Maďaři.  Lidé vyšli do ulic a různými způsoby se snažili ovlivnit invazní vojska. Uváděné číslo mrtvých protestujících se zastavilo na 58 a v dalších dnech vzrostlo na 138. Autor tohoto článku byl účastníkem těchto událostí, jako čerstvě tříletý sloužil svému otci jako pojistka proti zatčení a z jeho krku pozoroval tanky a děla mířící na Pražský hrad. Důsledkem nečekané vojenské akce Varšavské smlouvy nastala tzv. ,,Normalizace´´. Reformní komunisté byli odsunuti, někteří se stali součástí disidentu, Alexandr Dubček zažil strmý pád kariéry, jejíž nastartování po roce 1989 skončilo smrtí při zvláštní dopravní nehodě na dálnici D1.

  Na roce 1968 je velmi důležité to, že nešlo o snahu zvrátit vývoj v naší zemi, ale pouze o reformu v rámci komunistické vlády. Bylo by naivní si myslet, že kdyby k nám vojska našich ,,přátel´´ nedorazila, přišla by Sametová revoluce o 21 let dříve. Tehdejší celosvětová situace nebyla nijak optimistická, Sovětský svaz a Spojené státy stály proti sobě, studená válka se rozjela na plné obrátky. Propaganda kralovala.  Západ a Východ žily odlišným životem, různé byly i úrovně hospodářství. Zatím co Západ vytěžil z konce 2.světové války maximum, Východ se vzpamatovával těžko. Byl válkou zasažen více, snad jen Německo bylo v horším stavu, bylo však za pomoci západních mocností, a především USA, rekonstruováno. U nás zůstala technika z předválečného období a jen pomalu se revitalizovala.

  Někteří fašističtí přívrženci byli po válce uklizeni, jiní zůstali ve svých pozicích, samozřejmě s pozměněnou rétorikou kráčeli k rozvinutému kapitalismu. Stali se z nich úspěšní průmyslníci a obchodníci. Sovětský svaz mezitím procházel úplně jiným obdobím, na jehož konci stál rozpad a uvolnění otěží i ostatním státům do té doby členů RVHP a Varšavské smlouvy, bohužel až o mnoho let později, než v r.1968. Tentokráte došlo k napodobení systému použitého v Německu po válce, řada elitních komunistů se přetransformovala do role podnikatelů, členů různých politických subjektů a zůstali tak u moci i v dalších létech po ,,Sametové revoluci´´, to vše po dohodě s disidentem. O pravdivosti těchto slov svědčí i nadšení dlouhé řady těchto komunistických pohrobků z levicového směřování Západu a postupnému navracení marxismu.

  Zneužívat 50.výročí  invaze vojsk Varšavské smlouvy k výpadům proti Rusku je naprostá neznalost dějin. Rusko je samozřejmě geopolitickým následníkem Sovětského svazu, ovšem je diametrálně jiným státem, než bylo kdysi. Politikou vedenou nynějším prezidentem Vladimírem Putinem se liší od toho, co znamenal Sovětský svaz, zatím co Německo se svou rétorikou plynoucí z úst kancléřky (mimochodem bývalého kádru východoněmeckých komunistů) stále více připomíná tu zemi, která v roce 1938 stála u vzniku 2.světové války. Rok 1968 byl počátkem normalizace, která na dalších 21 let zbrzdila vývoj u nás. Nebylo to tak šílené roky, jak se nyní říká, ale rozhodně mohlo být mnohem lépe. Většina nesmiřitelných kritiků tehdejšího období ani ještě nežila, nebo byla školou povinná. Tempo se od té doby změnilo, strach se navrací, přesto je mnoho věcí nyní lepších. Bohužel se dějí skutečnosti, které kalí naši radost z toho, že jsme se kdysi napodruhé vymanili z područí Sovětského svazu (s jeho velkým přispěním, je třeba si uvědomit). Chování EU, invaze z Afriky, návrat neomarxistických nálad , inkluze, indoktrinace, falešná demokracie a jednostranný rasismus otočený proti nám Evropanům jsou mementem doby, která přichází. Možná jednou budeme prosit, aby se vrátili tanky z Východu. Tentokrát s opravdovou pomocí, podobně, jako v roce 1945. Kdyby toto někdo tvrdil před 30 roky, mysleli bychom si, že se zbláznil.

J3.K