ŘECKO - Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení
Je neměnná země se staletými tradicemi, kterou nezlomila ani čtyři sta let turecké nadvlády, ani vnější vlivy, ani žádná jiná světová kultura, ve které žije asi deset miliónů Řeků. Stejný počet Řeků žije v Řecku. V Athénách jich žije kolem šesti miliónů, v Thessaloniky již žije milión a půl. Ostatní jsou ve svých městech, vesnicích a na ostrovech. Báječně byla řecká nátura a řecké pojetí rodiny, ale i národní hrdosti, která byla úžasně ztvárněna ve fantastické komedii „Moje tlustá řecká svatba.“
V současné době tato země bojuje o svoji svobodu, o návrat ke svým hodnotám, o to, aby je nikdo nedirigoval. Bojuje o každý cent, který byl uměle vytvořen, a nikdo nevysvětlil, kde dluhy Řecka počaly, proč nefungovaly kontrolní orgány EU a proč má Řecko jiné podmínky nežli jiné zadlužené země EU, ale i světa. V současné době se píše nová historie Řecka, která se buď dnes odhlasuje, nebo ne. Současná doba byla i o referendu, kdy jsem věděla, že OXI (čti ochi), tedy NE vyhraje. A já jsem tady u toho a pozoruji a opět se nestačím divit, o čem ten můj národ je. Proč se nestačím divit? Protože jsem vyrostla, vystudovala v ČR, protože jsem vstřebala automaticky i českou či středoevropskou kulturu, protože to je úděl všech emigrantů a nás, jejich potomků.
Nechci myslet na špinavou politiku, ale chci vám předat poznatky určité čistoty řeckého národa, jeho zvyklostí, pohostinnosti a jeho tradic, které jsem znala z domova, ale bylo to jiné. Jejich víra, lidskost, pohostinnost vytvořila velký šik proti tomu, co se děje v jiných zemích. Každý se stará o to, aby zchudlá rodina, která zůstala bez příjmu, mohla uživit svoje děti, ale i staré rodiče. Řekové si navzájem pomáhají i z toho mála, co jim nyní zbylo.
Plavu v moři a každý se ptá, jak se mám. Přikyvuji, že dobře, ale chybí mi úsměv. Je slušností, abych se zeptala také. Chodící mantry, které slyšíte na každém kroku, drží tento národ v nadhledu a v úsměvu.
„Mám se dobře, chvála Bohu, ještě to naše milované Řecko, ať se zachrání,“ slyším z úst jedné řecké blondýny, které najednou chybí úsměv, ale ta slova mají neskutečnou sílu.
„Jak já mám přeložit mazlivě Řecko, v řečtině to zní Elladica z Ellady?“ přemýšlím a šlapu vodu a dívám se na nebe, někam nahoru, jestli dostanu odpověď.
Nedá se přeložit Elladica a mně je to tak líto, protože mazlivé Řecko mi chybí k tomu, aby možná i ostatní lidé, kteří sem nepatří, pochopili tu lásku, kterou Řekové cítí ke své zemi.
Potápím se a přemýšlím, jak se mazlivě řekne Česko. Nenacházím výraz ani v moři, kde mi dochází hodně věcí, kdy komunikuji se slanou vodou, které si sem tam nechtě loknu. A najednou mi dochází hodně věcí. Vidím ty tisíce turistů, kteří sem přijeli s mojí firmou, vidím tisíce uzdravených dětí, tisíce bojujících dětí o život, stovky utrápených nebo šťastných matek, kterým jsme tolik let pomáhaly.
A najednou mi chybí slova, najednou to řekl kdysi dávno někdo, co je poplatné i dnes.
„Celý život vzpomíná člověk na hostitele, který se k němu zachoval pěkně.“
Homér