ŘECKO - Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení

  V současné době tato země bojuje o svoji svobodu, o návrat ke svým hodnotám, o to, aby je nikdo nedirigoval. Bojuje o každý cent, který byl uměle vytvořen, a nikdo nevysvětlil, kde dluhy Řecka počaly, proč nefungovaly kontrolní orgány EU a proč má Řecko jiné podmínky nežli jiné zadlužené země EU, ale i světa. V současné době se píše nová historie Řecka, která se buď dnes odhlasuje, nebo ne. Současná doba byla i o referendu, kdy jsem věděla, že OXI (čti ochi), tedy NE vyhraje. A já jsem tady u toho a pozoruji a opět se nestačím divit, o čem ten můj národ je. Proč se nestačím divit? Protože jsem vyrostla, vystudovala v ČR, protože jsem vstřebala automaticky i českou či středoevropskou kulturu, protože to je úděl všech emigrantů a nás, jejich potomků.

  Nechci myslet na špinavou politiku, ale chci vám předat poznatky určité čistoty řeckého národa, jeho zvyklostí, pohostinnosti a jeho tradic, které jsem znala z domova, ale bylo to jiné. Jejich víra, lidskost, pohostinnost vytvořila velký šik proti tomu, co se děje v jiných zemích. Každý se stará o to, aby zchudlá rodina, která zůstala bez příjmu, mohla uživit svoje děti, ale i staré rodiče. Řekové si navzájem pomáhají i z toho mála, co jim nyní zbylo.

  Plavu v moři a každý se ptá, jak se mám. Přikyvuji, že dobře, ale chybí mi úsměv. Je slušností, abych se zeptala také. Chodící mantry, které slyšíte na každém kroku, drží tento národ v nadhledu a v úsměvu.

  „Mám se dobře, chvála Bohu, ještě to naše milované Řecko, ať se zachrání,“ slyším z úst jedné řecké blondýny, které najednou chybí úsměv, ale ta slova mají neskutečnou sílu.

  „Jak já mám přeložit mazlivě Řecko, v řečtině to zní Elladica z Ellady?“ přemýšlím a šlapu vodu a dívám se na nebe, někam nahoru, jestli dostanu odpověď.

  Nedá se přeložit Elladica a mně je to tak líto, protože mazlivé Řecko mi chybí k tomu, aby možná i ostatní lidé, kteří sem nepatří, pochopili tu lásku, kterou Řekové cítí ke své zemi.

  Potápím se a přemýšlím, jak se mazlivě řekne Česko. Nenacházím výraz ani v moři, kde mi dochází hodně věcí, kdy komunikuji se slanou vodou, které si sem tam nechtě loknu. A najednou mi dochází hodně věcí. Vidím ty tisíce turistů, kteří sem přijeli s mojí firmou, vidím tisíce uzdravených dětí, tisíce bojujících dětí o život, stovky utrápených nebo šťastných matek, kterým jsme tolik let pomáhaly.

  A najednou mi chybí slova, najednou to řekl kdysi dávno někdo, co je poplatné i dnes.

  „Celý život vzpomíná člověk na hostitele, který se k němu zachoval pěkně.“

                                                                                        Homér