Rekonstrukce Artemis Článek v aktuálním vydání časopisu Yachting revue www.yachting-revue.cz

  Bohyně (měsíčního svitu) Artemis na Vltavě

  Artemis patří k těm lodím, které na sebe dokážou zaručeně strhnout pozornost. Ačkoliv dnes už je Artemis významně zrekonstruována, zachovala si to tajemné kouzlo poctivých dřevěných lodí.

  Nahlédnutí do historie

  Historie lodi Artemis se pravděpodobně započala na konci druhé světové války. V té době rodinná loděnice Špirk z pražského Smíchova vyráběla dřevěná plavidla všeho druhu. Mimo jiné i lodě pro německé válečné námořnictvo, tzv. kutry, jednostěžňové lodě s velkými plachtami, oblíbené pro své plavební a manévrovací schopnosti. Byly využívány ke kurýrním účelům mezi velkými plavidly a také jako hlídkové lodě, především v pobřežních vodách. A takový osud zřejmě čekal i Artemis. Válka ale skončila a loď nebyla dokončena. A tak na tomto „zapomenutém“ člunu v roce 1963 přibyla nástavba v podobě kajuty, přední a zadní paluby včetně osazení motorem a mohla začít brázdit vody Vltavy pod evidenčním číslem P2 000038.

  V té době na Vltavě moc lodí nebylo. Z těchto malých plavidel byla ve tvaru kutru kromě Artemisu, kterou vlastnil pan Stanislav Šťastný, ještě Isabela. Pan Šťastný ještě Artemis vyšperkoval motorem z „dvanáctsettrojky“, originální lodní naftové motory bohužel nebyly u nás v té době dostupné. V roce 1979 ji prodal svému kamarádovi Vladimíru Votrubovi.

  Artemis jsme na Vltavě mohli vidět až do roku 2000. V té době se stal jejím již pátým majitelem pan Maděrič z Břeclavi a převezl ji na Dyji. Artemis dostala dánský dvouválcový motor Bukh, který má dodnes. Po šesti letech se ale loď vrátila do své rodné Prahy. Stala se majetkem grafického studia La Taupe, které ji vlastní a provozuje dodnes. A začal se psát nový příběh této pozoruhodné lodě.

  Zpátky na náplavce

  Společníci Karel Drašnar a Petr Bílý vlastní grafické studio La Taupe, jehož sídlo je na Rašínově nábřeží, kousek od Výtoně. Cestou z práce se často procházeli podél Vltavy a pozorovali lodě, které se na ní prohánějí. „To by bylo, mít tady vlastní loď,“ napadlo je, ale připadalo jim to naprosto šílené a nereálné. Až do doby, kdy jim zavolal jejich kamarád Petr Pokorný, že pro ně má „tu loď, kterou chtěli“. A tak se stali posledními majiteli krásné lodě Artemis a vrátili její dřevěný trup proudům Vltavy.

  Začali se s lodí seznamovat a nasávat její starobylou atmosféru. Postupně udělali pár havarijních oprav, díky kterým přestalo do lodě zatékat. Po pěti sezónách strávených na její palubě odvezli loď do loděnice Gimi Yacht k panům Mikiskům do Litoměřic, aby udělali novou kajutu. A jak se dočtete dále, nezůstalo pouze u kajuty...

  Zásadní rozhodnutí

  Pan Miroslav Mikisek je poctivý loďař, takže když se Artemis dostala do jeho dílny, podíval se jí důkladně „na zoubek“. A zjistil, že Artemis byla tak moc zanedbaná, že shnilé části lodě představovaly 70 % celé konstrukce. Přesvědčil majitele, že loď potřebuje celkovou rekonstrukci. Rozhodnutí zásadně ovlivnilo, že majitel loděnice rozhodl, že na Artemis bude jejich loděnice účtovat veškerý materiál s výraznou slevou ve velkoobchodních cenách. A tak se Mikiskovi dali do práce.

  Bylo nezbytné odstranit z lodě vše poškozené a špatné – bohužel toho bylo opravdu mnoho. Když řemeslníci hleděli na torzo krásného dřevěného trupu, který byl jediný zdravý, říkali si: „To jsme trošku přehnali.“ Také majitelé lodě se nad zaslanými fotkami vyděsili a přemýšleli, zda má smysl vlastně pokračovat. Samozřejmě že ano!

  Rekonstrukce

  S dobrou lodí je to jako s dobrým jídlem. Záleží na surovinách a na přípravě. U Artemis tato slova platí dvojnásob. Při rekonstrukci byly „u surovin“ vybrány produkty špičkové kvality, což musí zaručit neměnnou budoucí hodnotu lodě. Otázkou však bylo, zda volit vzhledem ke stáří lodě supermoderní produkty. Proč ne? Pokud se všechny doplňky a materiály citlivě sladí v jeden celek, který historickou hodnotu nezmění, je toto jen ku prospěchu.

  U přípravy bylo velkou výhodou, že na lodi pracovali pouze dva lidé. Pokud totiž na takovémto projektu pracuje mnoho lidí, zcela se vytratí kouzlo „jedné ruky“. Každý řemeslník má totiž jedinečný styl práce, a pokud bude například totéž mahagonové madlo ručně opracovávat více lidí, madlo bude ve finální podobě vypadat pokaždé jinak. Zcela se z výrobku vytratí duch loďaře, který se při ručním opracovávání s výrobkem pomazlil. Hodnotu řemeslné práce lodi propůjčil pan Miroslav Mikisek. Veškeré díly jsou opracovány jeho rukou a jeho stylem – rukou člověka, který je pravým loďařem a dokáže jednotlivé prvky zpracovat tak, že zůstane zachováno loďařské řemeslo, a tím se nezmění hodnota lodě. Můžete mít úžasně šikovného truhláře, ale pokud to nebude loďař s mnohaletou praxí v oboru, napojí a slepí dvě latě způsobem, který používají truhláři – spoj bude sice pěkný a pevný, ale nikoli loďařský. Toto pozná opět jen loďař.

  Při rekonstrukci bylo velmi důležité zachovat unikátní trup lodě a zabezpečit jeho dlouhou životnost. Jelikož byl celý trup v zadním prostoru vlhký, znečištěný olejem a naftou z motoru, bylo nutné po důkladném a pomalém vysušení všechny latě, bachory a nosníky ochránit dokonalým nátěrem, který zabrání dalšímu vlhnutí dřeva. Nakonec byl na trup lodě z vnitřní části aplikován speciální nátěr v šesti vrstvách. V motorovém prostoru byl proveden nátěr, který ještě navíc odolává olejům, palivu a je nehořlavý. Celý motorový prostor dostal důkladné odhlučnění – takže dvouválcový dieselový lodní motor již stěží na palubě slyšíte.

  Pro boky nástavby, kokpit a veškeré interiérové části byla zvolena mahagonová německá lodní překližka určená k nosným lodním konstrukcím s obrovskou pevností a odolností proti vlhkosti, typ Hydro AW100 s příslušným certifikátem Germanischer Lloyd. Veškeré mahagonové díly byly vyrobeny z fošen „jednoho stromu“, což zaručilo stejná léta a barvu dřeva. Dřevěné vnější části a nábytek interiéru se lakovaly osmi vrstvami, přičemž interiér je vyveden v matném laku a exteriér v lesklém designu.

  Také celá elektroinstalace je nová. Loděnice Gimi Yacht kladla důraz na to, aby byly použity vodiče s lodní certifikací. Tyto vodiče mají jiný druh izolace, jsou schváleny Germanischer Lloydem pro použití na plavidlech a jsou odolné proti olejům a palivům. Elektroinstalace je provedena v jednotlivých svazcích, přičemž hlavní nejsilnější svazek má průměr až 6 cm. Palubní elektrická síť byla rozdělena na dva samostatné okruhy, přičemž první okruh je pouze motorový a druhý slouží pro ostatní spotřebiče na lodi. Do jednotlivých okruhů byla vložena elektronika, která zajišťuje přednostní nabíjení z alternátoru motoru a nabíječky motorový okruh. Díky tomu máte vždy připravenou a plně nabitou baterii na start motoru.

  Při kompletaci kování byly zvoleny výrobky, které jsou naprostou špičkou v oblasti lodního příslušenství. Pravdou je, že tyto výrobky jsou zpravidla nejdražší variantou. Kajuta byla osazena okny a luknou anglického výrobce Lewmar, systémy pitné tlakové vody a drenáží opět z Anglie od firmy Whale, umělý teak na palubě Anglie Dek-King a takto bychom mohli pokračovat. Vše bylo završeno nátěry od německé firmy International.

   Na novou palubu, kokpit a podlážky v interiéru byl zvolen umělý teak Dek-King anglického výrobce. Asi si pomyslíte, proč umělý teak na takovou loď? Máte pravdu. Na Artemis by určitě měl patřit teak opravdový. Když pomineme to, že již zmíněný Dek-King pomalu od opravdového teaku nerozeznáte, tato náhrada vyhrála z čistě praktického hlediska. O Dek-King se člověk nemusí vůbec starat a on pořád vypadá skvěle. Artemis si její majitelé chtějí s láskou užívat a není v jejich silách pomalu každý týden napouštět palubu teakovým olejem. Nicméně se tím nic nepokazilo – kdykoli je možné Dek-King z paluby opatrně odstranit a nahradit skutečným teakem. „Ale to třeba uděláme, až budeme v důchodovém věku a zbude nám na Artemis mnohem víc času. Anebo to udělají naše děti. Artemis jsme zachránili a jsme si jistí, že nás tato nádherná loď všechny přežije,“ říká Karel Drašnar.

  Zajímavosti z rekonstrukce

  Při důkladném čištění trupu se začaly objevovat opravdové poklady. Na některých latích obšívky se objevily dobové německé nápisy podle staré námořní tradice loďařských mistrů „BB“ a „STB“ (německy Backbord – levobok a Steuerbord – pravobok). Takto si při stavbě trupu Artemis loďaři značili, na jaké místo měla konkrétní lať přijít.

  Rekonstrukci doprovázely ale i pozoruhodné věci. Každá dřevěná loď má obrovskou duši a pokud to vnímáte, začne k vám promlouvat svou specifickou řečí. Tuto řeč můžete slyšet, když jste klidní a v tichu. Při tak rozsáhlé rekonstrukci, jaká u Artemis byla nutná, je prvotní, než se začne cokoli dělat a opravovat, zajistit dřevu, ze kterého je loď vyrobena, přirozené a pomalé vysušení.

  V ten večer, kdy otec a syn Mikiskovi a majitelé Artemisu přemýšleli, zda má cenu s rekonstrukcí pokračovat, ve chvilce, která byla pomyslným mezníkem celé rekonstrukce, se stalo něco neuvěřitelného. Ozvala se veliká dutá rána. „V prvním okamžiku jsem myslel, že v našich dílnách něco spadlo z regálu na zem,“ vypráví pan Mikisek. „Šel jsem se přesvědčit, zda se tak stalo, a přišla druhá, o něco menší rána. Na zemi ale nic neleželo a vše bylo v pořádku na svém místě. Při kontrole jsem letmo pohleděl na Artemis a z torza trupu se ozvala třetí rána – avšak malá a tichá. V tuto chvilku mi bylo jasné, co se děje, Artemis promlouvá. Torzo trupu právě začalo své přirozené schnutí a Artemis jako by říkala: „Děkuji, že jste ze mne odstranili to špatné, a nyní jsem připravena na to krásné nové.“

  Artemis dnes

  Artemis ve svých současných majitelích vyvolala obrovskou vášeň pro lodě a vše kolem nich. Slouží pro radost nejen jim, ale také partnerům a zákazníkům jejich agentury. Po celou sezónu provozují každý pátek tzv. „boat office“. Jak z názvu vyplývá, na lodi organizují neformální porady a obchodní jednání. Mimoto své přátele vozí po Vltavě, a nabízejí tak nevšední pohled na Prahu a její budovy podél nábřeží. Artemis slouží prostě pro radost, což je ještě podtrženo jejím dokonalým novým vzhledem

Text: Karel Drašnar

Foto: autor

Tento článek je se souhlasem redakce převzat z časopisu Yachting Revue číslo 5 / 2014