Řiťolezectví jako doktrína vztahů ne nejvyšších místech…
www.inadhled.cz Lézt někomu do zadní části těla je záležitost, která je spjatá s lidstvem od jeho počátku. Dokonce i v přírodě funguje naprosto normálně, vůdce smečky je opečováván s nadměrnou pozorností, to vše ovšem jen do doby, dokud poprvé neprohraje svůj boj o vedoucí post. Tento neúspěch poté vede nejen k jeho odchodu, ale záhy i k postupnému umírání.
Člověk se svým postupným vývojem a evolucí, kterou mimochodem církev neuznává, dopracoval na vrchol inteligenční pyramidy. Nikoliv potravinové, nesmíme zapomenout, jak chutnáme některým predátorům. Nicméně nárůst objemu mozkové hmoty nás momentálně předurčuje být těmi, kteří vládnou na této planetě. A lidstvo si to určitě užívá. Přesto si nadále zachovává určité instinkty, které mu byly kdysi dány do vínku. I když to občas vypadá například na ztrátu sebezáchovy, rozvoj řiťolezectví naznačuje, že o něj nepřichází. A protože je člověk koumák, povýšil ho na jednu ze svých podstatných vlastností a navíc jej neužívá k zachování života, ale k získání prospěchu v co nejvyšší míře.
Podkuřovat šéfovi je vcelku zažitý zvyk, kterému se dokážou vyhnout jen ti opravdu schopní a jistí si svou důležitostí pro své okolí. Což neznamená, že se občas ve svém vysokém mínění o sobě nemýlí a nedostanou na vyučenou. Jedinců, kteří stoupají v pozicích vzhůru jen díky umění podlézat, je velmi mnoho. V zaměstnání, sportovních oddílech, kulturních institucích i politice. Zatímco u jednotlivých lidí jde většinou o pro lidstvo nepodstatnou prkotinu, právě v politice se hraje o osudy celých národů.
Být vrcholným politikem rozhodně neznamená jistotu, že je dotyčný kvalitním produktem společnosti, kterou zastupuje. Přestože se dostane do funkce, ve které rozhoduje o velmi důležitých záležitostech, může být právě jeho cesta nahoru zrcadlem toho, jakým člověkem je. Vystoupal li tedy výše především díky svým ohnutým zádům, intrikaření a souhlasnému kývání na všechny vhodné strany, aniž by projevil vlastní názor, nebude jeho profil bez poskvrny. Což ještě není nejhorší stránka věci. Daleko největší průšvih je to, že se podobně začne prezentovat i tehdy, jedná li za celou svou zemi.
Ve světové politice jsou dva velcí hráči, dále několik takových, kteří se snaží rozšířit tuto svatou dvojici. Rusko a USA jsou velmocemi nejen díky obrovské rozloze, ale tomuto stavu napomáhá jistá národní mentalita i ochota utrácet obrovské částky za zbrojení. Jenže zásoby peněz nejsou bezedné a o jejich zdroje je boj. Rusko čerpá ze svého nerostného bohatství, USA měly kdysi nejvýkonnější světovou ekonomiku. Ale ani tyto dva státy nedokážou snadno udržet svou vojenskou mašinérii v chodu, aniž by do těchto závodů zatáhnuli jiné země. Na vývoj nových systémů musí tedy získávat finance i jinde. Nejlepší reklamou je ukázka schopností zbrojních systémů přím o v akci. Na schopnosti překvapit a zvítězit poté závisí úspěch na trhu a prodejnost. Zároveň se tím získávají spojenci, kteří jsou zároveň zákazníky.
Movitý zákazník je požehnáním pro producenty zbraní. Příkladem je Saudská Arábie. Její nebezpečnost pro světové dění je nesporná, nicméně petrodolary tečou proudem do kapes výrobců vojenské techniky. Takže Saudové nakupují, jsou váženými hosty ve vyspělých zemích, to i přes jednoznačnou podporu extrémismu. Nicméně peníze jsou mocný činitel a ohnout hřbet kvůli nim musí i USA. Rusové jsou v podstatě daleko hrdější národ, přesto i oni se dostávají pod tlak.
Další zemí, která si dělá, co chce, je Čína. Nejde jen o ekologii, krádeže duchovního vlastnictví a represe obyvatelstva v nedávné minulosti a ideologii, která je postavena na poslušnosti celého národa. Přesto jde o zemi s obrovským ekonomickým potenciálem. Buď se jednou úplně zhroutí, nebo se stane třetí světovou velmocí. Zatím je však tím, koho si obrazně nosí na rukách všichni, kteří umí počítat. I zde jde o obrovský trh pro zbrojní průmysl.
Nynější stav v Evropě je zmenšenou variantou celosvětovou. Proamericky orientovaní a ekonomicky silní Němci společně s levicově zaměřenými Francouzi vnucují svá rozhodnutí zbytku Evropy. A vzhledem k tomu, že pár dalších kdysi významných zemí se topí ve vlastních ekonomických problémech, to platí především pro Itálii a Španělsko, dělají si v podstatě to, co chtějí, respektive prodlužují ruku strýčka Sama. Ostatní země jsou v kleštích. Postkomunistické země nechtějí vzhledem k historii mít nic společného s Ruskem, přestože si uvědomují obrovské ekonomické ztráty, zároveň jim vadí jakýkoliv diktát ze Západu. V této situaci záleží na jednotlivcích v čele jejich vlád. Ti, kteří podlézali celý život, vidí možnost vyměnit v budoucnosti svou loajalitu s Německem za funkce v Bruselu, vzorem je Polák Tusk, ti schopní a hrdí mají tendenci svou zemi bránit a snadno se nepodřídit příkazům z Bruselu a Berlína.
Jací lidé zastupují Českou republiku, to nechám na Vaší úvaze. Dovolím si však říct, že jediní, kdo pro Evropu opravdu něco udělali, jsou Maďaři. A pokud jsem je dosud vnímal jen jako výrobce vynikajících klobás, momentálně se před nimi skláním a zároveň tleskám i slovenskému předsedovi vlády. Naopak Merkelová, u nás Dienstbier a Šabatová, jsou lidé, kteří se pro mne stali někým, koho si vážit je nemožné. Považuji je za nepřátele většiny z nás.
J3.K
