Rovnocennost má svá pravidla

  Jistá je smutná skutečnost, která nás Středo- a Východoevropany pasuje do role pouhých unijních příštipkářů. Z toho poté vyplývá i drzost, se kterou se k nám přistupuje. Macron, Juncker a Schulz jsou zářným příkladem toho, jací lídři se v EU nachází a co si k nám dovolují. Z pozice neomylných vládců nám chtějí stanovovat normy, dle kterých se máme chovat. O tom, že jsou jiné, než jaké platí pro ně samotné, nelze pochybovat. Nadřazenost některých států je naprosto zjevná. Ptáte li se, jak jsme k tomuto stavu došli, odpovědí je pohled do historie, ukazováček poté může mířit i na politickou galérku, která je v čele naší země. Hrdost a ochota pracovat pro blaho lidu byla již dávno nahrazena úplatností, nenasyceností, touhou vládnout a potřebou krást. Ohnuté hřbety bezpáteřních vůdců se staly běžnou součástí vnímání naší země v zahraničí. S politováním je třeba konstatovat, že ani další státy z bývalého socialistického bloku na tom nejsou o moc lépe, i když Maďaři a Poláci už své hlavy pomalu zvedají. Proč se k nim nepřidáme, je nad Slunce jasné. Nemáme tu nikoho natolik charakterního, aby spojil celý národ a ukázal mu správnou cestu.

  Problém rovnocennosti musíme vnímat v širším kontextu. Zaměstnanci nadnárodních kooperací u nás vykonávají stejně těžkou a náročnou práci, za jakou v zahraničí dostávají tamní pracující často i několikanásobně vyšší plat. Pokud někdo namítá, že právě proto tu tyto firmy vlastní své pobočky, má pravdu. Jenže je třeba připomenout, že řada firem dostala na začátku od státu různé pobídky, neodvádí velkou část daní, které vyvádí přes své matky, a jejich zisk je tak ještě vyšší, než šetření na platech zaměstnanců. Zkusí li stát ovlivnit podnikání společností, okamžitě reagují hrozbou ukončení výroby, případně rovnou odchodem do zahraničí, nyní nejčastěji do Polska. Tam projdou opět určitým kolečkem, než si státní úředníci uvědomí, o kolik peněz tamní státní rozpočet přichází. Mezitím naopak občané naší republiky pracující v zahraničí naráží na podstatně více překážek, nebo jsou jejich platy nižší, než kolik vydělávají místní. To vše opět nahrává pocitu výjimečnosti, kterým se západní civilizace staví do vládnoucí role.

  Vraťme se však k potravinám. O jejich snižující se kvalitě víme dlouho. Řada výrobků k nám dovážených je s výjimkou obalu prostě ošizená. Dlouho to lidem nevadilo. To proto, že jsme byli zvyklí z dob totality na skutečnost, že okrádá každý řezník a zelinář. Jenže doba se změnila, nároky stoupají, za své těžce vydělané a mnohokrát zdaněné peníze požadujeme oprávněně stejnou kvalitu, jakou si nakonec kdykoliv můžeme koupit pár kilometrů za hranicemi s Německem či Rakouskem. Bohužel opět narážíme na neschopnost našich mocipánů, kteří mají ve své pravomoci stanovit české normy, jejich plnění a případné důsledné postihování tak, aby odpovídaly západním standardům. Provozovatelé supermarketů by jistě zvážili, zda li se jim vyplatí zvyšovat své zisky prodejem odpadu, či udržet kvalitu a cenu srovnatelnou s jinými státy vyspělé Evropy. Je třeba si zároveň uvědomit, že nejen zahraniční výrobci, ale i ti naši nám dokážou servírovat skutečné ,,dobroty´´. Především výrobny z portfolia firem spadajících pod Agrofert jsou častým prohrávajícím v různých testech kvality. Nelze se pak divit snaze ušetřit i u těch, kteří mají ve světě jinak dobré jméno.

  Potraviny jsou pouhou součástí toho, jak se k nám Západní Evropa staví. Přestože jsou české ruce zlaté, smysl pro hledání řešení a improvizaci nepřekonatelný, a země bývala bohatá nejen hospodářsky, ale i kulturně, jsme nyní pouhým sluhou klanějícím se vyšším strukturám Evropské unie, OSN a NATO. Ztratili jsme většinu smyslu pro čest, národní hrdosti, hospodářské a zemědělské samostatnosti, a bohužel především zdravý selský rozum. Bez těchto atributů se nedokážeme stát rovnocenným partnerem nikomu, časem si na nás bude s posměchem ukazovat každý Evropan narozený od Prahy dále, jak 300 km. Zdá se, že je třeba si rychle udělat pořádek doma, nastavit zdravé, bezdotační a konkurenční prostředí. Vzápětí opustit molocha, kterým EU je, a začít budovat vlastní české já. Nevěřte politikům, že to udělají za nás, ani médiím, která nás od toho zrazují. Svůj domov si musíme vybudovat a uklízet sami.

J3.K