Schizofrenní divadelní představení

  Nynější moderní doba nabízí dětem daleko více možností zábavy, o jejíž úrovni lze polemizovat. Počítačový svět stojí za určitou degradací životních hodnot, playstation a jiné herní konzole dokážou pohltit celou generaci mládeže a existence divadelních a koncertních sálů jí je téměř neznámá. Škola tak může skutečně díky svým akcím ukázat svým absolventům trochu širší obzor a pomoci změně přístupu, musí to však dělat s citem a pomocí výběru zajímavého programu. Vzhledem k tomu, že žijeme ve velmi schizofrenní době, měly by tyto návštěvy kulturních akcí obsahovat něco, co není úplně součástí každodenního života a obohatí to uvažování mládeže. Místo toho dochází k propagandistickým akcím zaměřeným na hity poslední doby, tedy na šikanu, imigraci a multikulturu.

  Nejvíce možností poskytují školám velká města. Takže v Praze se chodí na besedy moderované  raperem a autorem velmi drsných a vulgárních textů k písním Radkem Bangou, jehož nominací do postu toho správného hosta je příslušnost k romské komunitě, život jdoucí od naprostého dna s kriminálním pozadím až k relativně luxusní vile, a odpor vůči hudební skupině Ortel vyjádřený na udělování cen ankety Zlatý slavík. Jak moc to stačí, to necháme a Vašem posouzení. Dále jsou to akce pořádané neziskovou organizací Člověk v tísni a posezení s ,,umělci´´ stojícími proti českému prezidentovi Miloši Zemanovi, gymnázium Na Zatlance jde ještě dále a zve si na besedy politiky k sobě, ovšem pouze ty, kteří vyhovují multikulturní rétorice. Nikde se nepořádá nic, kde by se hovořilo o skutečné podstatě islámu, o problémech spojených s naším členstvím v EU a o situaci eura, jakožto evropské měny.

  Ale nejde pouze o Prahu. Podobný trend lze vnímat napříč celou republikou a znamená to tedy, že jde o oficiální směřování školství pod dohledem jeho ministerstva. Uveďme nyní další příklad šílenosti. Brněnské profesionální divadlo Polárka existující již 19 let a podporované městkým úřadem v Brně nabízí školám představení nazvané Vnitřní nepřítel. Už samotný děj je konstrukcí šíleného autora. Ve Francii unesou šestnáctiletí studenti spolužačku proto, že chce odcestovat do Sýrie a přidat se k Islámskému státu. Následně ji uvězní ve sklepě a umučí k smrti. Samotné scény probíhají na dvou úrovních. Jednou je sklep, kde dochází ke krutosti a druhou je psychiatrická ordinace, kde se  rozebírají vztahy studentů a jejich náhled na odjezd jiného spolužáka též do Sýrie a jeho účast v mašinérii islámského vojenského režimu. Níže uvedena upoutávka na stránkách divadla.

  Max odjel. Bez rozloučení. Nikdo neví na jak dlouho. Nikdo taky ani neví, kde je. Až do chvíle, kdy se na jeho facebooku objeví video. Je na něm Max, jak popravuje “chlápka v oranžovém”. Spolužáci George a Simon nedopustí, aby se to stalo ještě někomu dalšímu. Všemi prostředky. Ale z vlastní hlavy to nemají. Celou akci řídí charismatický školní vychovatel Eddy. Ale jakmile nad rozumem zvítězí emoce a strach, už se nic neodehraje tak, jak mělo. Hra o tom, jak je těžké dospívat ve světě, ve kterém se člověku nechce doopravdy žít. O světě, ve kterém lidé sedí v kancelářích a zapomínají, kým doopravdy jsou. O vzpouře kluka, který nechtěl zapomenout, kým je. Současná francouzská hra o nebezpečí silných vůdců a násilných ideologií, a o nepříteli, který je spíš uvnitř nás samotných než někde daleko venku.

Nesmyslnost této konstrukce a aplikace do našeho prostředí je naprosto zjevná, byť se autoři projektu snaží zlehčit tragičnost situace tím, že podobné vztahy s vynecháním čistě francouzské a potažmo západoevropské problematiky spojené s již minimálně integrovanou, ale přesto početně velikou muslimskou komunitou, zkouší napasovat i na vztahy v našich školách. Multikulturní podtext tak má nahradit v ději naši šikanu a obojí spojit v naprostou slátaninu pocitů viny a odpuštění, případně velké dávky pochopení. Smutné je, že toto představení navštěvují základní školy z Brna a okolí, lze se obávat, aby z něho nebylo putovní.

  Divadelních děl existuje skutečně velké množství a řada z nich je vhodná a stravitelná i pro mládež. Také besedy se zajímavými hosty mohou být velmi přínosné, tedy pokud budou vyvážené a nabídnou pohled na nynější problematiku z více stran. Takové však nikdo nepořádá. Indoktrinace mládeže ve školách dosáhla daleko vyšší intenzity, než tomu bylo před rokem 1989. Jestliže jsme kdysi naslouchali vyprávění účastníků 2.světové války, byť s podtextem o hrdinnosti vojáků Rudé armády, která ostatně nebyla úplně nepravdivá, nebo jsme s úsměvem shlédli nějaký film o statečných sovětských partyzánech, například hrdina Kovpak z filmu Karpaty, Karpaty zanechává úsměv na tváři i po čtyřiceti létech od zhlédnutí, nynější pořady a vystoupení hájící imigraci a vznik multikulturního světa, zamlčující historii a krutost islámu a nedávnou politickou minulost, z níž bychom se měli poučit, jsou přímým útokem na právo mládeže udělat si vlastní názor.

  Výše uvedené představení je jako pěst na oko. Pokud by se mělo tedy ve školách věnovat islámu a šikaně s ním spojené, měly by být promítány záběry skupinek muslimských dětí terorizující mladé Němce a Švédy, ukázky sebeobrany dívek před násilníky toužícími po jejich těle a vedeny besedy seznamující s následky střetu kultur v Západní Evropě, jakožto důsledku existence bývalých kolonií a následné migrace z nich do evropských námořních velmocí s upozorněním, že my touto velmocí i díky absenci moře nikdy nebyli. A jistě by nebylo od věci připomenout řadu národních zvyků a obyčejů, které upadají pomalu v zapomnění.  To by měl být prioritní úkol pro pedagogy pověřené kulturní zájmovou činností na školách vedoucích studenty a žáky k vyváženému vnímání světa. Jak je tomu u Vás?

J3.K